Černé šaty jí neobyčejně slušely. Dlouhé havraní vlasy měla sepnuté do culíku, který jí ležérně padal přes levé rameno na vzdouvající se ňadra. Šaty decentně končily těšně pod koleny a pouze dávaly tušit, jaké krásné, štíhlé nohy se skrývají pod splývající sukní. Moc se nemalovala, protože si byla vědoma toho, že jde na pohřeb. V ruce stále držela rudou růži, kterou původně chtěla dát matce k rakvi.
Slza jí pomalu stékala po tváři, když si na ni vzpomněla. Měla jí moc ráda, ostatně jako každý miluje svou matku.
Markéta vyrůstala od čtyř let pouze se svou mámou a sestrou Lindou, která byla o čtyři roky starší. Otec je opustil, aniž ho pořádně poznala. Jednoho dne se prostě sebral, vzal si vše, co pro něj mělo cenu, a odešel. Matka vždy vyprávěla, že odešel pouze s lahví rumu. Byl to opilec, který neznal míru a pokud se napil, bylo lepší jít mu z cesty. Markéta si moc zážitků s otcem nepamatovala a na co si vzpomněla, raději hned zapomněla.
Matku opravdu milovala. Byla to laskavá žena, která neměla jednoduchý život. Dvě děti na krku a kupu starostí k tomu, ale přesto si až do poslední chvíle udržela humor a chuť do života. Její smrt přišla náhle. Náhle a neočekávaně. Markéta se otřásla při vzpomínce na ráno, když matku našla mrtvou v posteli. Linda byla dva dny kdesi s přítelem pod stanem a měla přijet až pozdě večer. Markéta nevěděla, co si počít. Ve svých šestnácti to bylo první setkání se smrtí. Nejdřív matku držela za ruku a zkoušela, jestli jí nevzbudí. Potom asi hodinu plakala, aby ji nakonec umyla, oblékla a posadila ke stolu.
„Dáš si snídani, maminko?“ ptala se mrtvého těla a pláč jí cukal rameny. Potom připravila kávu a nakrájela koláč. Urovnala matce límec u blůzy, který byl na stranu, jak tahala ztuhlé tělo na židli u stolu. Objala ji a šla nakoupit. Pospíchala, protože nechtěla maminku nechávat dlouho samotnou. Bála se, aby jí nebylo smutno.
Večer přijela Linda. Sedla si k Markétě, naproti matce a dlouho nic neříkala.
„Markétko, nemůžeme tu takto maminku nechat. Jdu zavolat lékaře.“ pravila asi po půl hodině.
„Já vím. Víš, Lindo, nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem tak osamělá,“ objala sestru a slzy jí opět tekly proudem.
„Markétko, neplakej. Máš přeci mě. Teď se postaráme o maminku.“
Zavolala lékaře, aby ohledal mrtvé tělo a druhý den vyřídila všechny potřebné formality. Nezlobila se na Markétu. Věděla, jak měla matku ráda, a proto jí nepřekvapilo, že nemůže uvěřit strašné události a bere matku stále, jakoby žila.
Markéta přestala vzpomínat na uplynulé dny a soustředila se na hudbu, která právě hrála oblíbenou písničku matky. Rakev pomalu zajela za masivní dveře, jež se chvíli před tím otevřely; Markéta stojící vedle Lindy, ji chytila za předloktí pravé ruky a pevně zmáčkla.
Fronta smutečních hostů pomalu postupovala kolem obou dívek a tiše kondolovala.
„Upřímnou soustrast.“
„Děkuji“ Jeden stisk ruky za druhým. Tváře se Markétě v slzách slily do jednolité masy.
„Upřímnou soustrast,“ slyšela tichý hlas, jako již asi dvacetkrát před tím. Zvedla oči a spatřila štíhlého chlapce, který jí podával pevnou ruku. Viděla tmavé oči a dlouhé řasy; vnímala hloubku jeho pohledu a svět se s ní zatočil.
Mladík ještě jednou tiše pronesl své – „Upřímnou soustrast“ a pomalu odcházel. Markéta již nic nevnímala, stále před sebou viděla ten krásný milý obličej a moc ráda by jej pohladila a políbila.
Obřad již skončil a obě sestry se vydaly k autu strýce Dvořáčka, který byl bratrem maminky a odvezl je na obřad. Nyní spolu pojedou domů, aby tam při malém občerstvení vzpomínali na ženu, která je tak náhle opustila.
Domů dorazili asi za půl hodiny a ostatní nejbližší příbuzní se dostavili v průběhu několika minut. Markéta seděla u stolu a nepřítomně kousala do šunkového chlebíčku, kterých den před tím koupila Linda asi třicet. Potom si vzala dvě deci bílého vína a zadívala se z okna na střechu protějšího domu. Nevnímala však staré popraskané tašky a začernalé komíny. Před sebou viděla pouze toho krásného chlapce. Neslyšela, jak strýc vyprávěl zážitky z dětství, kdy matka, co by ještě malá holka, spadla ze stráně a plakala, jak je nešikovná.
Markéta seděla u stolu se sestrou po levé ruce a obklopena nejbližšími příbuznými, ale přesto se cítila sama; moc ráda by se přitiskla k tomu neznámému mladíkovi. Přitiskla a políbila ho. Zamilovala se do něj během chvíle a toužila po něm víc, než po čemkoliv jiném. Litovala, že mu neřekla o číslo jeho telefonu, i když si byla vědoma, že vážnost situace to nedovolila. Ptala se Lindy i strýce, ale ani jeden mladíka neznal.
Bylo již kolem desáté večer, když se všichni hosté rozloučili.
„Markétko, nebuď smutná. Maminku již nic nebolí,“ snažila se potěšit Linda sestru.
„Já vím. To přejde, víš?“ podívala se Markéta na Lindu a otřela si slzu, která jí pomalu stékala po bledé tváři.
Linda nemohla vědět, že sestra je smutná kvůli své nové lásce. Na matku již nemyslela. Stále před sebou měla tvář toho mladíka, který jí učaroval.
Markéta si šla lehnout a nemohla dlouho usnout. Koukala do stropu a potom se převalovala z boku na bok. Na chvíli usnula, aby se vzbudila, když volala: „Lásko, kdepak jsi!“
Ani následující dny nepřinesly nic nového. Linda s úzkostí sledovala svou sestru, která skoro nic nejedla a jenom seděla, nepřítomně koukala před sebe; občas vzdychla a stále plakala. Doufala, že stesk po mámě brzy přejde a čas vše zahojí.
Markétu však spaloval stesk po její velké lásce. Nedovedla si představit, že chlapce již nikdy neuvidí. Nechtěla bez něj žít. Viděla jej asi jenom minutu, ale přesto cítila, že to je právě ten pravý. Prohlížela adresy, kam posílaly s Lindou oznámení o úmrtí a ptala se sestry nenápadně, kdo je kdo, v naději, že nalezne stopu, po neznámém mladíkovi, který zcela nepochybně znal matku i je. Marně.
Musela se s ním opět setkat. Potřebovala mu říci, že ho miluje a nemůže bez něj dále žít.
Dlouho přemýšlela, jak jej sehnat. Jak mu zavolat, když nemá telefonní číslo. Přemýšlela, až na to přišla.
Linda již spala, když Markéta přišla potichu do jejího pokoje. Postavila se vedle postele a mlčky sledovala spící sestru. Potom zvedla nad hlavu velkou, těžkou sekeru a s úsměvem na rtu, ji zasekla do ležícího těla sestry. Ránu sice směřovala na hlavu, ale váha sekery ovlivnila její dráhu a zasekla se do krku. Přeťala dýchací trubici a projela kolem hlasivek, aby se zastavila o krční páteř.
Markéta musela vynaložit všechnu svou sílu, aby sekeru zvedla opět nad hlavu a napřáhla se.
Druhá rána směřovala na hruď sestry, která vydávala tlumené chropění a zmítala se v křečích na posteli, jejíž prostěradlo se halilo stříkající krví do tmavě rudého hávu. Rána dopadla přesně doprostřed hrudníku; rozdrtila jí prsní kost a přesekla pohrudnici.
Další a další rány dopadaly na již mrtvé tělo. Zasadila spící Lindě celkem asi sedm ran a potom se šla posadit do kuchyně. Usmívala se, protože věděla, že pohřeb bude asi za čtyři dny.
Tolik moc se těšila na setkání s milým chlapcem.