„Ten obraz má hloubku!“ sdělil mi můj děda pár dní před tím, než se oběsil. Nikdo nechápal, proč to udělal. Bývalý voják, který prošel peklem války, se zničehonic sebral a šel na půdu s provazem v ruce. Prý se usmíval, povídala máma, která ho viděla naposledy.
„Kam jdeš s tím provazem?“ houkla na něj přes rameno.
Usmál se, zastavil své rozhodné kroky a pravil pevným hlasem: „Ten obraz má hloubku!“
Našli ho až večer. Houpal se v průvanu a máma se zhroutila. Potom ztuhlou postavu odřízli a odnesli do pokoje. Dlouho jsem plakal a nechápal, co se stalo. Slzy mi tekly po tvářích, když dědu odváželi a já hledal odpověď, proč to udělal.
Ten obraz má hloubku!
Sedl jsem si před jeho oblíbený obraz. Věděl jsem, že jej koupil asi před týdnem kdesi na tržišti. Jeho majitel se prý na něj nechtěl ani podívat. Seděl jsem a vnímal tmavé barvy obrazu. Fialová přecházela do purpurové a následně se měnila v šedou. Nedokázal bych popsat, co je na obrazu namalovaného, ale byl fascinující. Seděl jsem neschopný pohybu. Zdálo se mi, že se barvy přelévají jedna přes druhou. Oči jsem měl vytřeštěné a mlčky sledoval měnící se obraz. Cítil jsem krev, která mi začala náhle vytékat z nosu. Utíkal jsem pryč. Daleko do polí. Zastavil jsem se, až když jsem nemohl popadnout dech. Potom jsem asi půl hodiny zvracel. Žaludek mě již bolel, ale každá vzpomínka na obraz ve mně vyvolávala dávící reflex.
Do domu jsem se vrátil až pozdě večer. Nikomu jsem neřekl o mém poznání a obraz pečlivě zabalil.
Je to již deset let, co leží zabalený na půdě mého domu. Deset dlouhých let.
„Dneska jedeme k mámě na ty narozeniny. Máš pro ni dárek?“ volala na mě žena z koupelny, kde si dělala večerní make-up.
„Mám, neboj. Bude nadšená,“ usmál jsem se. Tchýně si opravdu zaslouží můj dárek. Za ta léta pomlouvání a intrik. Za vše, co na mě donášela mé ženě.
„No to jsem zvědavá, co jsi zase vymyslel,“ neodpustila si poznámku.
Oslava probíhala v přátelském duchu. Těšil jsem se, až si tchýně rozbalí můj dárek.
„Maminko, to je veliký překvapení. Rozbalte ho, až odejdeme,“ kladl jsem jí na srdce a ona pouze přikyvovala.
Ještě mezi dveřmi jsem na ni volal: „Užijte si můj dárek!“
Potom bylo slyšet pouze šustění papíru a její výkřiky: „Ten obraz je nádherný a jakou má hloubku!“
Týden na to ji našli oběšenou. Modrý jazyk jí visel z úst a nateklé oči třeštila na tmavý obraz.
Na můj obraz, který odpočívá opět ve sklepě.
Za týden má žena narozeniny a já pro ni mám nádherný dárek.