Cesta ubíhala poměrně v klidu. Nebýt maličké nepříjemnosti s píchnutou pneumatikou, dalo by se říci, že se jedná o nudnou služební cestu. Slunce se pomalu klonilo k západu a svými paprsky se loučilo s okolní krajinou. Miluji západy slunce. Ten okamžik, kdy slunce zapadá za obzor, kdy poslední paprsky mávnou na rozloučenou a zmizí. Zastavil jsem, abych se pokochal krásou onoho okamžiku.
„Můžete mě kousek svézt?“
Trhl jsem sebou. Zcela zabrán do krásného divadla, které mi předvádělo slunce v kombinaci s mlžným oparem, jsem si nevšiml mladíka, který se zjevil z blízkého lesa.
„Víte, pane, stačí mi pár kilometrů. Mám to domů ještě kus cesty, ale aspoň něco.“
Chvilku jsem váhal. Neberu rád stopaře. Znamenají předzvěst možných problémů. A já opravdu nemám rád problémy. Ovšem na druhou stranu, čeká mě ještě asi 500 kilometrů a další nudná noc za volantem přede mnou. A navíc, neumím říci ne.
„Ale jo. Nastupte si.“
Mladík se zašklebil: „Dík.“
Hodil batoh na zadní sedadlo a udělal si pohodlí. Posunul sedačku, sklopil opěradlo, že téměř ležel a nepřítomně hleděl před sebe.
Čekal jsem, že se mi představí nebo tak něco. Nic. Pokrčil jsem rameny, zapnul si pás, nastartoval a pomalu jsem vyrazil vpřed. Cesta ubíhala, mladík mlčel a já si ho kradmo prohlížel. Zarostlá tvář svědčila o tom, že se již delší dobu neholil a možná ani nemyl. Přivřené oči neurčité barvy, vlasy rozcuchané. Otřásl jsem se. Začínal jsem pomalu litovat mé slabosti říci rozhodné ne, když mě požádal o svezení. Mladík, jakoby vytušil, že přemýšlím o něm, se na mě dlouze podíval.
„Berete často stopaře?“
„Neberu. Vlastně, občas. Nemám rád problémy.“
Mladík se zakřenil.
„Hmmmm. Se stopaři někdy bývají problémy.“
Začal jsem se lehce potit a cítil jsem mrazení v žaludku. Mladík vytáhl noviny, které jsem měl v přihrádce a začal si je pročítat. Na první straně psali o masovém vrahovi, který zabíjí lidi podél dálnic. Začaly se mi třást ruce.
„A hele, tady píšou o tom vrahounovi. Četl jste to?“ Zvedl obočí a čekal na odpověď.
„Jistě. Kdo by o té hrůze nečetl.“
Před námi se objevilo benzínové čerpadlo. U něj stálo policejní vozidlo.
„Ať tě ani nenapadne tam zajet!“
Mladíkův příkaz zazněl jako rána bičem.
Polkl jsem naprázdno a projel kolem čerpadla předpisovou rychlostí. Ještě jsem mrknul do zpětného zrcátka, jestli náhodou policisté nevyrazili z nějakého důvodu za námi. Ani si nás nevšimli a pokračovali v družném hovoru s obsluhou čerpadla.
Mladík se dále začetl do novin.
„A hele, tady píšou, že je čtvrtí a někdy i něco sní.“ Mladík se opět podivně zakřenil.
Vyskákaly mi na čele kapičky potu.
„Nooo. Taková ledvina nebo játra.“
Nebyl jsem schopen řídit.
Zastavil jsem
„Nezlobte se, nemůžu dál jet. Je mi špatně.“
„Jasně. Špatně ti ještě bude.“
Mladík vytáhl zpod bundy dlouhý nůž a lehce přejel prstem přes ostří.
Začal jsem koktat: „Já, já, … . Mám rád lidi. Neubližujte mi.“
Mladík se začal smát.
„Vystup!!!“ zařval.
Pomalu jsem vystoupil z vozu. Tmělo se mi před očima. Cítil jsem, jak se mi hrne krev do hlavy a nejsem schopen uvažovat.
Mladík vystoupil také a s nožem v ruce šel pomalu ke mě.
Rána teleskopickým obuškem, který jsem měl za pasem mu asi rozdrtila ohryzek. Padl na zem a strašlivě chrčel. Směšně při tom klepal nohama.
Rozhlédl jsem se. Opravdu lepší místo pro zastavení jsem nemohl vybrat. Koukl jsem se na postavu, chrčící na zemi přede mnou.
„Říkal jsem ti, že mám rád lidi.“
Zvedl jsem jeho nůž a pomalu, pomaličku jsem mu začal odřezávat hlavu.