Široká řeka plyne pomalu a důstojně. Druhý břeh se dá spíše tušit, než vidět. Jednak se nad hladinou převalují těžká oblaka mlhy a navíc břeh je tuze daleko. Černá voda, jejíž barva prozrazuje hloubku, nacházející se pod loďkou, lehce šplíchá na břehy pokryté neurčitou trávou a křovím. Stojím v loďce a čekám, až budu smět vyrazit na druhou stranu. Ještě je čas. Sleduji dívku, která se choulí na sedátku přede mnou a mlčky mě pozoruje. V očích jí můžu jasně číst údiv a strach.
Cár husté mlhy na chvíli dívku skryje do mléčného hávu. Zdálo se, že se ztratila a opět objevila na tvrdém sedátku, jehož oblýskané hrany, podávají svědectví o častém, používání.
Rozhlížím se kolem sebe, zda ještě někdo nepřijde. Snad její přítel nebo otec, či matka. Prostě někdo. Kdokoliv, kdo pojede na druhou stranu řeky.
V dálce nad mlhou se zablýsklo. Doufám, že nezačne pršet. Nerad pluji v dešti. Vzpomínám na bouři, ve které jsem musel plout nedávno. Měl jsem pocit, že blesky loďku rozbijí. Vítr nás hnal na druhý břeh a já nemusel skoro vůbec veslovat. Jindy klidný proud nás strhával dál a dál. Nerad na to vzpomínám. Mám raději klidnou jízdu.
Dívku opět zahalila hustá mlha. Sedí kousek přede mnou, a přesto jí nevidím. Bílý opar se pojednou počne rozplývat a dívka si zvedá límec u košile, aby jí ochránil před chladem, který přichází od řeky.
Mlčky jí sleduji a přemýšlím, odkud asi přišla. Může jí být sotva osmnáct. Dlouhé vlasy jí splývají okolo pravidelného obličeje a její modré oči jsou široce rozevřené již ne strachem, ale spíše zvědavostí. Rozhlíží se kolem sebe. Snaží se dohlédnout na druhý břeh.
Mlha se již zcela rozplynula a já vím, že mohu vyrazit. Někde v dálce se naposledy zablýsklo. Dnes to bude klidná plavba.
Nořím pádla do vody, která je hustá jako olej a téměř neslyšně začínám loďku směřovat k druhému břehu.
Dívka se vpíjí očima do mé postavy. Naklání se, aby spatřila mou tvář, kterou halí tmavá kápě.
Pootočím hlavu k dívce, která nyní poposedla dál ode mě a vyděšeně mě sleduje.
Dlouze se jí zadívám do očí a pak klidným hlasem pravím:
„Mě se bát nemusíš. Já jsem jenom převozník. Chárón převozník.“
Má slova působí na dívku jako rána bičem. Jakoby jí až nyní došlo, kam jedeme. Její ruce prudce vyráží ke svému krku.
Ke krku na kterém se zřetelně značí strangulační rýha.