Vyšší zájem

Stát je lidské společenství, které si na určitém území nárokuje pro sebe monopol legitimního násilí. Pokud by neexistovalo násilí jako prostředek vynucování státního zájmu, tak by stát zanikl a místo něj by nastoupila anarchie. Na základě této definice, by mohl vzniknout mylný závěr, že státní zájem je nejvyšší forma zájmu na této planetě.

„Vypadá to docela dobře.“ odložil jsem noktovizor a podíval se na muže sedícího vedle mě. Začínalo svítat a přístroj na noční vidění byl k ničemu.
Muž vedle mě nic neříkal.
„Asi to ukončíme.“ nečekal jsem, že na má slova bude nějak reagovat.
„Ty tomu velíš.“ procedil mezi zuby.
Měl pravdu. Teď jsem tu velel já. Byl jsem jednak služebně starší a jednak pověřený vedením této operace. Jestli se něco podělá, je to můj průser.
Venku se ochlazovalo a skla vozu se začínaly rosit. Nastartoval jsem.
Vyplašíme ho.“ neodpustil si komentář kolega.
Byla to zbytečná poznámka. Věděl moc dobře, že dům, který sledujeme, je přes tři sta metrů daleko.
Muž vedle mě si zívnul. „Hele, stejně je nechápu. Myslím, že to jsou pěkný magoři.“
Podíval jsem se na něj. „No jasně. Ale proto jsme tady my.“
„No jo.“ zamručel a zapálil si cigaretu.
Okolo prošel mladý pár. Něčemu se smáli. Pak se zastavili a začali se líbat. Dívka při tom laškovně zamrkala naším směrem.
„Pitomci.“ komentoval její mrknutí muž vedle mě.
Členové týmu Beta, který zajišťoval okolí domu, se právě střídali.
Začínalo svítat.
V pracovně domu se zhaslo. Zdálo se, že cílový objekt se chystá spát.
„Jdeme na to?“ muž vedle mě začínal ztrácet trpělivost.
„Hele klídek. Radši ještě chvíli počkáme.“
Nechtěl jsem nic uspěchat. Zapnul jsem počítač, který byl zabudovaný do palubní desky vozu a připojil se na server agentury. Chtěl jsem si ještě jednou projít spis. V naší branži se omyly neodpouští. Pročítal jsem si výpisy volání sledovaného za poslední měsíc.
„Začíná tlačit na pilu.“ podíval jsem se na kolegu.
„To jo. Ale je to pod kontrolou.“ usmál se. „Jo, fakt v pohodě. Všechny hovory šly přes nás. Mluvil s centrálou, tak si ho tam poslechli a pak mu všechno odsouhlasili a domluvili nám schůzku.“
Na displeji počítače začala blikat červená ikona.
„Hajzl jeden!“ vylítlo ze mě.
Sledovaný objekt se pokoušel nahrát data na internet. Byl to dobrý pokus. Jo, vážně dost dobrý, ale nemohl tušit, že jeho internetový provoz jde přes naše routery, které analyzují jednotlivé pakety a podle potřeby je přesměrovávají. Vlastně veškerý internetový provoz na této planetě běžel přes naše servery. Naše, nebo servery spřátelených agentur.
„Je to blázen.“ zakroutil jsem hlavou.
Kolega se podrbal na hlavě. Věděl jsem, že mi chce něco říct.
„Hele, nooo, ehm. Přemýšlím nad tím už delší dobu. Myslíš, že je to nutné?“
Nevěřil jsem vlastním uším.
„Co máš na mysli?“
„Vlastně, nic.“ odvětil.
Věděl moc dobře, že dám jeho slova do hlášení. Navíc byl náš hovor nahrávaný a v průběhu dalších dnů bude podrobený analýze. Pokud bude mít štěstí, skončí to pohovorem se služebním psychologem. Jestli mít štěstí nebude, … . Bylo by ho škoda. Měl jsem ho docela rád. Ale tady nešlo o nějaké hry. Jednalo se o vyšší zájem.
Zařadil jsem jedničku. Pak pomalu pustil spojku a vůz téměř neslyšně vyrazil po silnici.
Ve vysílačce to zapraskalo.
„Beta jedna pro Alfu, perimetr zajištěný.“
„Beta dvě pro Alfu bez závad.“
„Beta tři v pořádku.“
„Beta čtyři vše ok.“
„Jedeme na kafe.“ usmál jsem se.
„Pro Bety, akce pokračuje.“ řekl kolega a odložil sluchátko vysílačky.
Zaparkoval jsem, abych měl vůz na dohled. Obsluha benzínového čerpadla nám nevěnovala nejmenší pozornost.
„Já to koupím.“ zakřenil jsem se na kolegu a začal ládovat mince do automatu na kafe. „Jak jsi to myslel?“
„Co jak jsem myslel?“ dělal, že neví, o čem mluvím.
„No, jak jsi říkal, jestli je to nutné.“
„Napadlo mě, jestli děláme správnou věc.“
Jeho slova mně fakt naštvala.
„To myslíš vážně? Vždyť víš, co ten chlap dělá.“
Nebyl jsem si jistý, jestli mě zkouší, nebo přešel na druhou stranu.
„Ale jo vím. Jasně, že to vím. Ale kolikrát, hele, takhle v noci, když nemůžu usnout … .“
„Počkej, počkej,“ skočil jsem mu do řeči. „Budeme dělat, že si nic neřek, jo? Panebože, to snad nemyslíš vážně!“
Jeho postoj mě zaskočil. Věděl jsem, že občas se vyskytne jedinec, který může mít pochyby, ale že to bude zrovna můj parťák! No to snad ne! Vztekle jsem mrsknul kelímkem s kafem do koše.
Chlapík od benzínky zvedl pohled od novin, které si se zaujetím pročítal.
„No nic. Popojedem, ne?“ poplácal jsem parťáka po ramenou.
Obsluha sklopila zrak zpět k problémům lidstva v novinách.
„Tak to spustíme.“ ušklíbl jsem se a vyrazil k vozu. Kolega mezitím dopíjel svou kávu.
„Alfa jedna centrále. Zahajuji realizaci akce spis 2460-A-1. Sdělte mi stav objektu.“
„Centrála po Alfu jedna. Beta na svých místech bez závad. Širší okruh zajištěný. Zbytek rodiny na chalupě pod dozorem týmu Gama. Ostatní týmy zahájí operaci za deset minut. Satelit bude nad danou oblastí za … dvě minuty. Potřebujete podporu?“
„Ne. To je v pořádku. Nebudou problémy.“
Dovedl jsem si tu podporu představit. Kdysi se mi stalo, že jsem neuváženě o podporu požádal. Narazil jsem na nepřátelskou skupinu, která právě měla schůzku. Bál jsem se, že to ve dvou nezvládneme. Tým, který dorazil, vyčistil oblast tak dokonale, že v tisku pak psali o bláznovi, který pustil v domě plyn, aby se pomstil celému světu.
U vchodu benzínky zastavil policejní vůz. Policista vystoupil a koukal směrem k našemu vozu. Čekal jsem, jestli nás nepůjde zkontrolovat. Klidně mohl, samopaly Ingram MAC 10 s tlumiči, byly dobře schované v tajné přihrádce v kufru vozu.
„Jedeme.“ houkl jsem z okýnka na kolegu, který se pomalu loudal k vozu.
Policista se otočil a zamířil za obsluhou čerpadla.
„Ňákej problém?“ parťák dosedl ztěžka do vozu.
„Všechno je oukej. Dokončíme to.“ vyrazil jsem směrem k domu sledovaného muže.

Otevřel asi pět vteřin po našem zazvonění. Vypadalo to, že nás čekal tak brzy.
„Zdravíčko,“ zazubil jsem se na něj a zamával mu před nosem falešným novinářským průkazem. „Prý pro nás něco máte?“
Muž si průkaz důkladně prohlédl a pak ustoupil, abychom mohli projít do domu.
„Pojďte pánové, už na vás čekám. Venku o tom,“ plaše se rozhlédl, „nemůžeme mluvit.“
Zavedl nás do skromně zařízeného obýváku, který už dávno marně volal po vymalování.
„Uvařím vám kávu a hned se do toho pustíme.“
Bylo na něm vidět, že má z naší přítomnosti obrovskou radost.
„Tak pánové, jak bych začal?“ spustil, jen co postavil šálky s kávou na stůl.
Když dovolíte, začal bych já.“ přerušil jsem ho. „Ví o celé věci ještě někdo další?“
Muž se zarazil. V očích se mu objevilo podezření, které se mísilo se strachem.
„Abyste tomu rozuměl, jde nám o exkluzivitu. Jedině to nám zajistí prodej celého nákladu.“ snažil jsem se rozptýlit jeho obavy, že něco není v pořádku.
Muž se uklidnil.
„Něco málo jsem naznačil bratrovi. Ale jinak nikdo nic neví.“
„Promiňte,“ ozval se náhle kolega. „Můžu si odskočit na toaletu?“
„Jistě. Je to hned na kraji chodby, vlevo.“ usmál se muž.
Nemusel to říkat. Věděli jsme naprosto přesně, kde se nachází jeho záchod. Věděli jsme, i jaké choroby prodělal, stav jeho bankovních účtů a jeho vysvědčení ze základní školy. A i stav účtů jeho známých a příbuzných. Věděli jsme i o jeho milence, u které se zrovna nacházel tým Alfa Bé, protože celá akce je dokonale synchronizovaná a on se jí jednou v noci po vášnivém milování zmínil o svém výzkumu.
Věděli jsme i kde bydlí jeho bratr, ke kterému v tuto chvíli vyráží úklidová jednotka. A pochopitelně jsme věděli i o silné skobě, která byla na stropě hned vedle záchodu.

„Fakt je nechápu. Co si myslí, že dokáží? Magoři. Prostě magoři.“ kroutil kolega hlavou.
„Neřeš to. Dokončíme to tady a padáme. Už se těším do postele“ houkl jsem za ním, když otvíral dveře do pracovny.
Umyl jsem hrnky od kafe, usušil je, a dal zpátky na poličku. Z kapsy jsem vyndal dopis na rozloučenou, který vypracovalo naše grafologické oddělení a položil ho na stůl. Pak jsem urovnal potah na sedačce.
„Mám! Jedem!“ zavolal kolega z předsíně.
Protáhl jsem se kolem houpajícího těla, které pomalu chladlo, a vyšel ven z domu.
Zhluboka jsem se nadechl a vychutnal si chladný ranní vzduch. Nemuseli jsme pospíchat. Tým Beta bude jistit celou oblast ještě třicet minut po dokončení realizace.
Pomalu jsme došli k vozu. Zapálil jsem si cigaretu a povzdechl si: „Blbci, blbý. Nedaj si pokoj.“
Pak jsem od kolegy převzal zabavený šanon a zapečetil ho. Protáhl jsem se a sedl za volant služebního vozu.
„Fakt magoři. Jeden, jako druhý“ zakroutil jsem hlavou, a hodil zabavený šanon na zadní sedadlo vozu.

Šanon s nápisem – Fúzní generátor – levná energie pro všechny.