Sežer to

Pavel Vot

Malá blonďatá holčička seděla před plným talířem polévky a vzlykala. Ramínka se jí otřásala potlačovaným pláčem, oči zalité slzami smutně těkaly po místnosti.
„Aneto, povídám ti, že to sníš, i kdybych to do tebe měla nacpat vařečkou! Pro koho myslíš, že to žrádlo vařím? No pro tebe! Pro koho jinýho!“ třískla Laura vztekle lžící do dřezu, až holčička poskočila na židli.
„Mě to, maminko, nechutná,“ šeptla a slzy se jí draly do očí. Popotáhla a utřela si nos rukávem.
„Co to děláš ty prase?“ zařvala na ní Laura. „Dělej, jez! Budeš tu sedět tak dlouho, dokud to nesníš! Mě je to jedno! Třeba až do rána!“
Pak se otočila k dřezu se špinavým nádobím a povzdechla si: „Pane Bože, co jsem komu udělala. Takový jelito nevděčný.“
Anetka seděla bezradně před talířem a snažila se potlačit pláč. Myslela na svou panenku Nánu, která ležela v pokojíčku a určitě slyšela, jak je na ní maminka zlá. Kdyby to šlo, Nána by jí pomohla tu polévku sníst. Určitě. Ale Nána byla daleko. Kdyby tak měla tatínka. Ten by jí taky určitě pomohl. Nikdy ho nepoznala. Maminka říkala, že odjel pryč, když byla malinká. Povzdychla si.
„Co furt vzdycháš, vždyť ti nikdo hlavu netrhá!“ zařvala Laura od dřezu. „Táhni do pokojíčku, když nechceš žrát! Táhni! Budeš o hladu!“
Anetka se pomalu zvedla ze židle a šourala se směrem k pokojíčku. Bála se udělat rychlejší pohyb, aby matku nerozzuřila a ta jí nenařezala. Věděla, že když se maminka zlobí, je lepší se někam schovat.
Vlezla si pod postel a schoulila se do klubíčka. Nánu tiskal v náručí a šeptala: „Nic se neboj, Nanynko. Maminka ti nic neudělá.“
Z kuchyně se ozývaly nadávky a třískání nádobí. Anetka by si nejraději zacpala uši, ale to by musela pustit Nánu.
Dveře od pokojíčku se náhle prudce rozletěly.
„Zase si zalezlá pod tou postelí? Co tam furt lezeš, ty střevo?“ řvala Laura.
Anetka skoro nedýchala. Věděla, co bude následovat. Třásla se při představě, že jí maminka zase vytáhne za vlasy zpod postele a seřeže vařečkou.
Zvonek u dveří bytu pronikavě zadrnčel. Anetka věděla, že to znamená vysvobození. Alespoň pro tentokrát.
Zadržela dech, aby slyšela, kdo to přišel. Náhle prudce vydechla a odhodila panenku.
„Babička Marie!“ zvolala hlasitě, až se lekla svého hlasu. Měla ráda svou babičku. Babička vždycky říkala mamince, aby na ní byla hodná.
Anetka měla dvě babičky. Jedna se jmenovala Marie a druhá Rozárie. Tu druhou ale viděla jenom párkrát. To babička Marie byla jiná. Chodila si s Anetkou hrát, četla jí pohádky a říkala jí sluníčko.
Anetka se rychle vysoukala zpod postele a utíkala do předsíně.
„Babičko, babičko! Půjdeme si hrát?“
„Aneto! Okamžitě sněz to jídlo, nebo koukej zalízt zpátky do svého pokojíčku!“ zpražila Laura nadšení své dcerky.
„Nech jí. Chce mě jenom přivítat.“ pronesla tiše Marie. Věděla, že její dcera je na vnučku přísná a trápilo jí to.
„Nepleť se mi do výchovy, prosím!“ ohradila se Laura, dala si ruce v bok a otočila se zpět k holčičce. „Takže co bude?“
Anetka sklopila hlavu a šourala se do pokojíčku. Doufala, že jí babička, nebo maminka zavolá zpátky, ale ty jí už nevěnovaly pozornost a přesunuly se do kuchyně, kde se u stolu věnovaly svým problémům.
„Jsi na ní moc přísná, Lauro,“ snažila se Marie zmírnit hněv své dospělé dcery.
„Prosím tě, jak moc přísná?“ ohradila se Laura. „Ty si nepamatuješ, jak jsi mě řezala kvůli sebemenší hlouposti?“
„Byla jsem mladá, nezkušená a hloupá,“ šeptla Marie.
Laura pokrčila rameny. „To říkáš vždycky. Byla jsi stejně stará, jako já, tak mě nepoučuj.“
„Nechci tě poučovat. Jenom je mi líto té malé.“
„Líto? Líto? A mě ti není líto?“ Laura se dostávala do ráže. „Těch ran, co jsem od tebe schytala. Těch probrečených nocí! Proboha! Ty nemáš právo poučovat mě! Nemáš právo říkat mi, jak se vychovává dítě! Ty rozhodně ne!“
„Lauro, promiň. Jenom chci pomoct …“
„No jasně. Ty moc ráda pomáháš. Jako jsi mi pomohla, když mě ten můj blbec opustil s tou courou, co si nabrnknul v bordelu!“ Laura začínala na svou matku křičet: „Vykašlala ses na mě! Vykašlala! Měsíc jsi mi nezavolala, protože jsi mi to dávala za vinu!“
„Jestli chceš na mě křičet …“
„Tak se sebereš a půjdeš pryč! To znám! To je tvá oblíbená věta! No tak běž! Nikdo tě tady nedrží!“
„Ale vždyť …“ Marie nevěděla co říct.
„Prosím tě běž pryč.“ Laura si přikryla obličej dlaněmi. Chtělo se jí brečet. Opět si vzpomněla na rány vařečkou. Na modřiny, které jí máma udělala a na zlomenou ruku, když s ní hodila do kouta. Už na to téměř zapomněla. Vytěsnila to ze svého života. Jako by se to nikdy nestalo. Nyní byly všechny ty hrozné vzpomínky zpátky. Byly zde, byly živé a bolely.
Marie viděla, že nejlepší bude, když odejde. Diskutovat s Laurovou v tuto chvíli nemělo žádný smysl. Chtěla se rozloučit s Anetkou, ale ta si určitě šla hrát s Nánou, a jenom by se ptala proč tak brzy odchází. Když za sebou zaklapla dveře od bytu, povzdychla si. Věděla moc dobře, že neměla Laura šťastné dětství. Kéž by šel vrátit čas.
Zastavila se u okna dětského pokoje a zvědavě nakoukla dovnitř. Anetka seděla na zemi a hrála si s panenkou. Marie opatrně strčila do křídla okna, aby se ještě víc pootevřelo a ona lépe viděla, co vnučka dělá.
Nána seděla opřená o postel a Anetka před ní položila dřevěnou kostku jako stůl. Na kostku pak dala malý plastový talířek. Marie se usmála. Anetka byla prostě její sluníčko.
„Tak Nanynko, pěkně papej. Jsi moc šikovná a já tě mám ráda.“ Anetka pohladila panenku po černých vláskách.
Marie by vydržela stát u okna a pozorovat vnučku třeba do rána. Bála se ovšem, aby jí nezpozorovala. Ještě jednou se ujistila, že je její sluníčko v pořádku a otočila se směrem k domovu.
Nakročená noha jí zůstala viset ve vzduchu. Snad až do morku kostí se jí zaryla slova vnučky, která k ní doletěla pootevřeným oknem.
„Tak ty Náno, nebudeš jíst? Dělej! Sežer to, ty svině!“

Epilog:
Za sedm let babička Marie zemřela na infarkt. Neunesla smrt své dcery Laury, která se zcela nepochopitelně chtěla při koupání fénovat. Fén jí ovšem vyklouzl z ruky a spadnul do vany.
Anetka smrt své matky zvládla statečně. Až se zdálo, že jí nepřekvapila. Do svých osmnácti let pak byla umístěná v Dětském domově.
V současné době je Aneta těhotná a za měsíc se jí narodí dcera Daniela.