Objevil se zčistajasna. Zrovna jsem zvedal sklenici vody, když tu jsem ho náhle spatřil. Najednou prostě seděl proti mně.
„Promiňte, ale nechápu…“ spustil jsem na nezvaného hosta.
„Přišel jsem se rozloučit.“ přerušil mě.
Důkladně jsem si ho prohlédl. Byl jsem přesvědčený, že se neznáme.
Možná, ale opravdu jenom možná, jsem ho někde zahlédl. Snad jednou, nebo dvakrát. Ale v žádném případě to nebyl můj přítel. Nebyl to prostě člověk, který by se se mnou měl jít z jakéhokoliv důvodu loučit.
„Počkejte, jak rozloučit? My se známe?“ zvedl jsem obočí a čekal na vysvětlení.
„Ty mě neznáš. Jednou jsi mě zahlédl, ale myslel sis, že je to jenom sen. Já tě ovšem znám jako svý boty. Dal jsi mi fakt zabrat, kamaráde.“ usmál se na mě neznámý. Pak se podíval na hodinky a prohrábl si rukou vlasy.
Najednou se mi to vybavilo. To, odkud ho znám. No jasně. Je to ten chlápek ze snu.
Když mi bylo asi deset, spadl jsem do rybníka a začal se topit. Bylo to v zimě a prasknul pode mnou led. Brusle mě táhly ke dnu jako závaží. Najednou mě nějaká ruka popadla za límec a vytáhla na led. Pak jsem měl ten sen.
Prázdnota a matné světlo, které vycházelo z prostoru kolem mě. Přede mnou stál muž a usmíval se na mě. Řekl, že můj čas ještě nenadešel.
Když jsem to vyprávěl rodičům, pohladili mě po vlasech a řekli, že jsem se vyškrábal na led sám. Trval jsem na svém, že mě vytáhl neznámý muž, ale rodiče se tomu jenom smáli.
I záchranáři se prý divili, jak jsem se dostal ven z vody, když mě museli pět minut křísit, ale přísahali, že v té době tam nikdo nebyl.
„Už vím, kdo jste.“ řekl jsem zamyšleně.
„Víš, kdo jsem, nebo sis vzpomněl, kde jsi mě viděl?“ usmál se muž. „Ještě ti napovím. Ve dvaceti jsi dostal smyk a řítil ses mimo silnici. Náhodou jsi najel na velký kámen, který tvé auto nasměroval těsně mimo strom. Nebyla to náhoda. Už tomu rozumíš?“
„Vy jste … . Vy jste můj anděl strážný?“ Vyschlo mi v krku.
„No hurá!“ Zasmál se a zkontroloval hodinky.
Najednou jsem si uvědomil, že říkal něco o tom, proč přišel. Přišel se rozloučit.
„Je to tak, rozloučit.“ řekl.
Bezva, napadlo mě. On mi čte myšlenky. Takže před ním nemám šanci něco utajit.
„Hele, to neřeš.“ zasmál se. „Bude se mi po tobě stýskat. Dal jsi mi zabrat, ale dost často jsem se i zasmál. Ale takový je život. Zrušili funkci strážný anděl. Dneska končím.“ povzdechl si. Pak si poposedl a pokračoval: „Nic s tím nenadělám. To víš, že mě to taky štve. Měl jsem klídek, a teď mě čeká pěkný blázinec.“
„No to je úžasné. Myslím to, že tě vidím.“ Začal jsem mu tykat. Nakonec, vždyť to byl můj anděl strážný. „Mám na tebe spoustu otázek. To je prostě neuvěřitelný. Já si tu povídám s andělem strážným!“
„Na otázky není moc času. Za tři minuty musím být zpátky. Bude frmol. Ale co by tě zajímalo?“
„Proč jsem tě nikdy neviděl? Jak to, že teď tě vidím? Jak to, že zrušili strážné anděle? Co když mi něco bude hrozit, kdo mě bude chránit?“ Chrlil jsem ze sebe jednu otázku za druhou.
Zvedl ruku, aby mě zastavil.
„Hele, fakt máme málo času. Tak v rychlosti. Nemůžete nás vidět. To prostě nejde. Pouze v kómatu mají vyvolení jedinci možnost vidět svého anděla. A dneska nás můžete vidět protože končíme. Šéf to mimořádně povolil. Máme to prý brát jako formu odměny. Jako odreagování před fofrem, který nás čeká. Funkce strážný anděl byla zrušena. Prostě to tak je. Civilizace se vyvíjí, až nastane okamžik, kdy strážný anděl není potřeba.“
Moc jsem tomu nerozuměl a měl jsem spoustu dalších otázek, ale on se postavil a pravil: „Tak já už musím frčet. Bylo to s tebou prima. Tak zatím.“
Najednou začal stoupat směrem k nebi, a jak stoupal, tak se rozplýval.
Ještě jsem za ním vykřikl, kam že ho to přeložili, ale odpovědi jsem nerozuměl.
Teplý vítr si pohrával s mými vlasy. Stál jsem na terase a zíral na nebe.
Pak jsem se rozhlédl kolem sebe a viděl sousedy, jak koukají do oblak.
Viděl jsem malou holčičku, která stála na chodníku vedle tříkolky a s otevřenou pusou koukala vzhůru.
Na rohu ulice stál popelář s hlavou zakloněnou a upřeně sledoval cosi v oblacích.
Viděl jsem lidi na zastávce, jak civí do oblak, a děti na pískovišti, jak mávají směrem k nebi.
Celý svět se zastavil a koukal na nebe.
Náhle mi došlo proč nebudou lidé potřebovat své strážné anděle.
Do dopadu první jaderné balistické střely zbývaly dvě vteřiny.
Autor: Pavel Vot ©
Šíření a kopírování děl uvedených na těchto stránkách je možné pouze se svolením autora.