Seděl opřený o strom, vdechoval vůni rozkvetlých stromů a čekal. Ani nevěděl, jestli se těší nebo ne, ale věděl, že jednou nastane ta chvíle a on se setká tváří v tvář s nepřítelem. Nyní pouze seděl a čekal. Nervózně utrhnul stéblo trávy a vložil si jej mezi rty. Rukou přejel po automatické pušce, kterou měl položenou přes nohy. Nebýt oné dokonalé smrtící zbraně a jeho uniformy, člověk by si řekl, že ten mladý muž zde čeká na svou dívku.
Voják si netrpělivě poposedl. Zdálo se mu, že zaslechl v křoví nějaký šramot. Bleskurychle zvedl pušku a zamířil směrem, odkud čekal příchod nepřítele. Chvíli setrval s puškou u líce a pak ji opět spustil k nohám. V lese vládl obvyklý klid, rušený pouze křikem ptáků.
Přemýšlel o válce, která pustošila jeho zem. Přemýšlel o mrtvých, které viděl ležet kolem cest. Vzpomínal na kamarády ze školy, kteří dnes bojovali v řadách nepřátel, jenom proto, že neuznali velkého vůdce a jeho pravdu.
Ach. Vůdce. Zachvěl se při pomyšlení na onoho energického velkého muže. Jednou by chtěl dosáhnout stejné moudrosti jako on. Chtěl by dosáhnout stejného uznání a pocty. Miloval jeho projevy o nepřátelích. O potřebě jejich zničení a vyhubení.
Nepochyboval o tom, že nepřátele je potřeba zašlápnout jako hmyz. Rozdrtit jednou pro vždy. Litoval, že nemůže být na frontě a zabít alespoň několik těch méněcenných. On však musel trčet zde, na kraji lesa obklopen tmavým křovím a čekat na nějakého zbloudilce.
V duchu si představoval ten okamžik, až pohlédne nepříteli do očí. Pěkně z příma a dlouze. Pak zmáčkne spoušť své pušky. Ještě nikoho nezabil a trochu se obával, aby měl dostatek síly. Ale jak vůdce říkal: „Pouze silní mohou být v našich řadách.“ Chlapec cítil, že silný je.
V křoví opět něco zašustilo. Voják zatajil dech. Prstem pravé ruky odjistil zbraň. Nebyl si jistý, jestli se zvuk ozval zprava nebo zleva a tak nechal zatím pušku ležet a bez dechu naslouchal. Křik ptáků ztichl. Vzduch jakoby zhoustl a voják cítil, že se někdo blíží. Zprava zaslechl rychlé kroky. Zcela zřetelně se blížily. Věděl, že pokud někdo půjde přes les, musí projít okolo něj, protože les byl plný křoví a jediná cesta vedla právě tudy.
Přiložil pušku ke tváři a pevně ji stisknul. Prstem přepnul ovládání zbraně na jednotlivé rány. Musel šetřit municí. Nevěděl kolik osob se blíží a nechtěl proto vše vystřílet hned ze začátku.
Křoví před ním se rozhrnulo a on spatřil sotva dvacetiletou dívku, která držela v náručí asi dvouletého chlapce. Dívka se prudce zastavila a rozšířenýma očima si prohlížela vojáka. Tiskla si při tom dítě na prsa tak silně, že sotva mohlo dýchat. Stála, hruď se jí prudce zdvihala a statečně hleděla do hlavně zbraně.
Voják se zhluboka nadechl, zahleděl se jí do medových očí a pak dvakrát po sobě rychle stiskl spoušť.