Seděl jsem na pláži a četl si jednu z mých oblíbených knih. Dovolená se zrovna včera přehoupla do druhé půle a já si vychutnával příjemný stín rozložité palmy, kam jsem se uchýlil, před pražícím sluncem. Miluji pobyt u moře, kde vydržím bez přestání sledovat vodu, jenž neúnavně omývá mořský břeh a rybáře brázdící vzdálené i blízké vody, přivážející každé ráno plné sítě ryb. Miluji vůni ranního moře a polední žár, spalující písek na pláži a večerní vítr, čechrající vlasy ženám na procházce, těsně před tím, než usednou v restauraci, k drinku a řečem o všem možném i nemožném. Jezdím si sem odpočinout a nabrat novou inspiraci k mým kresbám.
Od malinka jsem rád maloval. Nejprve to byly čmáranice obyčejnou tužkou. Později „umělecké“ kresby vodovými barvami. Musel jsem se usmát, při vzpomínce na mé nadšení a radost, když jsem našel poprvé pod vánočním stromečkem vodové barvy. Byl to ten nejúžasnější dárek, jaký jsem kdy dostal. Pak jsem maloval a maloval a vše umazal od barev, až jsem se bál, že dostanu vyhubováno, ale rodiče měli pro mou zálibu pochopení a vše dobře dopadlo. Později jsem začal malovat do školního časopisu, a pak do novin, ale to byla pouze taková epizoda. Nyní ilustruji knihy a jsem naprosto spokojený. Dvakrát do roka utíkám sem, na vzdálený mořský břeh, kde mě nikdo nezná a neobtěžují mě příznivci mých kreseb s žádostí o podpis a já neschopen kohokoliv odmítnout se stále jenom dokola podepisuji.
Načal jsem si novou plechovku mého oblíbeného piva a zhluboka si lokl. Pak jsem opět sklonil hlavu k rozečtené knize.
Tedy – lépe řečeno, chtěl jsem. Měl jsem to v úmyslu, ale můj pohled těsně před tím zachytil tu dívku. Doslova se vznášela nad rozpáleným pískem a pomalu kličkovala mezi ležícími opalujícími se těly. Nevím, zda mě víc zaujala její ladná rozvážná chůze, či vizáž, nicméně zapomenuta byla má kniha a já zíral na tu krásnou podívanou.
Dlouhé černé vlasy jí poletovaly ve větru a pleť měla měděný nádech vlivem úžasného opálení. Její dlouhé nohy podtrhovaly štíhlou vysokou postavu a já pouze litoval, že jde daleko a nevidím její oči.
Dívka šla asi dvacet metrů ode mě a já z ní nespouštěl zrak. Pak mi zmizela z dohledu, mezi lidmi tlačícími se u stánku s občerstvením. Ještě několik minut jsem hleděl tím směrem a doufal, jestli jí nezahlédnu, či zda se nepůjde koupat a nepotěší mě opět svou ladnou chůzí.
Čekal jsem však marně. V noci jsem nemohl pořádně spát a stále jsem na ní myslel. Budil jsem se zalitý potem a koukal se z okna mého bungalovu, zda jí někde nezahlédnu. Pak jsem se musel smát sám sobě. Připadal jsem si jako blázen.
Druhý den jsem nechal knihu doma a vyzbrojen pěti plechovkami piva, slunečními brýlemi a mou oblíbenou černobílou čepicí se kšiltem s nápisem „Wings“, jsem se pohodlně usadil pod již zmíněnou palmu.
Byl jsem napnutý, zda jí opět uvidím a rozhodnutý, pokud ano, oslovit jí a pozvat na sklenku vína.
Ne. Neměl jsem v úmyslu se jí jakkoliv dvořit. Mohl jsem být její otec, ale něco mě na ní zaujalo a doufal jsem, že pokud neodmítne mé poznání, rozhovor s ní mi přinese inspiraci do mé další práce.
Bylo krátce před polednem a já už skoro usínal, když jsem jí zahlédl. Šla svou cestou stejně jako včera a já tajil dech nad tou krásou. Vyhýbala se rodince, jenž si udělala piknik ve směru její chůze a to jí přivedlo blíž ke mně. Vzdálenost, která nás od sebe dělila byla asi deset metrů. Postavil jsem se a chtěl jsem na ní zavolat. Cokoliv. Třeba jenom – „Stůj!“ nebo – „Hej!“ Prostě něco, aby se zastavila a dala se se mnou do řeči. Nešlo to. Měl jsem sucho v ústech. Drsný jazyk odmítal vydat jedinou hlásku. Nemohl jsem se hnout z místa.
Ona zřejmě vycítila mou snahu o kontakt, pojednou se zastavila a otočila směrem ke mně. Upřela na mě své černé oči a dlouze si mě prohlížela. Zdálo se mi, že vidím slzy v jejích očích. Snad to bylo ze slunce, které ten den opět nemilosrdně pražilo. Připadalo mi, jakoby mi něco chtěla říct. Její ňadra se nadzdvihla v nádechu, který jak jsem se domníval byl předzvěst jejích slov. Pak si pouze oddechla a natáhla mým směrem svou opálenou ruku. Hned jí však nechala spadnout zpět, otočila se a plula mezi ležícími těly pryč ode mne. Já stál neschopen cokoliv udělat a docházelo mě, že jsem jí viděl naposledy. Nevím, jak jsem na to přišel, ale cítil jsem to. A pak, když jsem další den marně seděl pod palmou, jenom jsem si potvrzoval to, co mě už došlo. Nikdy ji více nespatřím.
Zkusil jsem to však ještě další den a další. Marně.
Vzal jsem plátno a olejové barvy, které vozím stále s sebou a i když nejsem malíř portrétů, pustil jsem se do jejího obrazu. Maloval jsem celé odpoledne, celý večer. Druhý den jsem dodělával stíny a zvýrazňoval kontury jejího obličeje. Kolem poledne jsem s uspokojením mohl konstatovat, že jsem namaloval nejkrásnější obraz mého života. Maloval jsem ho srdcem a pouze chvilka, kdy jsem jí viděl, stačila k vytvoření mého životního díla.
Zahlédl jsem majitele bungalovů a zamával na něj. Chtěl jsem se pochlubit svým výtvorem. Jak se blížil, sledoval jsem jeho udivený výraz.
„Krásný obraz. Vy jste ji znal?“ pohlédl na mě.
„Neznal, ale rád bych jí poznal.“
Zcela se odvrátil od obrazu a pohleděl mi zpříma do očí.
„Nerozumím vám. Ta dívka se zde před dvěma lety utopila v moři. Veškeré pokusy ji oživit byly marné.“
—
Sedím na pláži. Dovolená se zrovna včera přehoupla do druhé půle a já sedím ve stínu rozložité palmy. Nesleduji vodu omývající břeh, ani rybáře, či racky.
Čekám. Čekám a doufám, že opět přijde.