„Maminko, mám si vzít ty šaty, co jsem měla při zápisu do školy?“ ptala se malá Hanička své matky. V ruce držela bílé šatičky a v očích se jí zračila bezradnost. Věděla, že je dneska velký den, na který se těšila celý týden. Těšila se od okamžiku, kdy se dozvěděla, že půjdou na exkurzi.
„Ano, ty si vezmi. Je to velká událost,“ usmála se na ní matka a pohladila ji po blonďatých vláskách. Potom se otočila na manžela, který si v tu chvíli uvazoval kravatu: „Už budeš, Karle? Ať tam nepřijedeme před zavírací dobou.“
„No jo. Neboj. Už pojedeme,“ zamručel Karel a naposledy si zkontroloval uzel na kravatě. Vzal si tu černou, která byla pouze pro zvláštní příležitosti. Oblékl si sako a podíval se do zrcadla. Pár kilo navíc mu vytvořilo vrásky na čele.
„Měl bych asi zhubnout, co myslíš, Lucie?“ otočil se na svou ženu.
„Prosím tě, jak můžeš dneska přemýšlet nad tím, jestli máš hubnout?“ vyčítavě se na něj podívala a šla si nachystat kabelku. Zamyslela se, co vlastně bude potřebovat s sebou. No jistě – rtěnku, pudr, nějaké peníze a malý kapesníček, kdyby uronila slzu.
„Já jsem připravená!“ hlásila zbytku rodiny.
„Já taky, já taky!“ s křikem přiběhla malá Hanička. Vlásky jí poletovaly a oči zářily štěstím.
„Tak jedeme!“ zavelel Karel a společně vyšli před dům. Nasedli do vozu a jeli za cílem dnešního svátečního dne. Napětím sotva dýchali. Jenom Hanička se občas zeptala, kam jede tamta tramvaj a proč to hasičské auto houká nebo jestli ten policista na křižovatce taky chytá zloděje.
Do cíle své cesty dojeli asi za třicet minut a spořádaně se postavili do fronty, která pomaličku postupovala kupředu.
„Maminko a mohla bych si je pohladit?“ vzhlédla Hanička ke své matce.
„Určitě ne, Haničko. Musí mít klid. Nesmíme na ně ani promluvit,“ usmála se matka.
„Budeš potichu, jako myška. Ano, Haničko?“ stiskl jí otec ruku.
„Budu. Slibuji! Nechci je poplašit,“ kývala hlavičkou Hanička. „Ale je to škoda. Hodila bych jim bonbón. Zbyl mi ještě ten od strýčka Luboše,“ natáhla ruku s červeným cukrátkem zabaleným v průsvitném papíře.
Lucie se začala smát: „To nejde, Haničko. Jenom si je prohlédneme.“
„Tak jo,“ zklamaně přitakala Hanička. Těšila se, že jim hodí bonbón a oni se o něj budou prát.
Muž v černém obleku u vchodu jim důrazně připomněl, že nesmí mluvit, kašlat a v žádném případě neklepat na sklo.
Hanička měla oči vykulené a kývala hlavou, aby dala jasně najevo, že všemu rozumí.
Potom vstoupili do přítmí dlouhé chodby a tam je uviděli. Karel si vzal Haničku do náručí a přistoupil blíž ke sklu, za kterým je zcela jasně viděli.
„Tatínku podívej, támhleten se legračně drbe!“ šeptala Hanička otci do ucha. „Jů! A tamhle se dva pošťuchují.“
Postupovali dál unášeni davem a hltali vše, co se dalo zahlédnout.
„Asi jsou nakrmení,“ špitla Hanička do ucha mamince, která se v tu chvíli nakláněla, aby lépe viděla.
Hanička by ráda zaklepala na sklo, které bylo kousek před ní, ale věděla, že se to nesmí. Všimla si, že i tatínek je unesený tou podívanou.
Najednou byli venku. Mhouřili oči, před ostrým slunečním svitem, který je oslepoval. Karel postavil dcerku na zem.
„Líbilo se ti to, Haničko?“
„Moc. Půjdeme se na ně ještě někdy podívat?“ vzhlédla k rodičům.
„To víš, že ano,“ pohladila ji matka po vláskách. Potom se otočila k manželovi.
„Bylo to hezký, ale čekala bych, že bude prohlídka vily Velkého Bratra trochu delší.“
Nasedli do auta a rychle ujížděli k domovu.
Vždyť další přímý televizní vstup do vily Velkého Bratra bude začínat za pár minut.