Bylo krátce po půlnoci a Luboš se stále převracel na posteli. Opět nemohl spát. Pohlédl na krabičku prášků na nočním stolku a otřásl se.
Vstal z postele a šel se do kuchyně napít. Postavil se k oknu, v jedné ruce sklenici studené vody, v druhé rozečtené noviny, které se právě chystal dočíst. Sledoval měsícem zalitou tichou ulici; milenecký pár, tulící se pod košatým dubem a opilce, který vrávoral ze strany na stranu. Černou kočku, jež se pomalu plížila noční ulicí a světlo nad vchodem do vedlejšího domu, které vrhalo zlověstné stíny, jakoby chtělo varovat, před dnešní nocí.
Luboš se odvrátil od okna a šel si lehnout zpět do vyhřáté postele. Rozsvítil lampičku, rozevřel noviny a očima přelétl články, které ho stejně nezajímaly. Zastavil se u inzerátů a pozorně si je pročítal. Nechtěl nic koupit, ani se nechtěl seznámit. Chtěl usnout a věděl, že si musí unavit oči. Potom se snad dostaví kýžený spánek.
Četl si o zachovalém šicím stroji, který je k mání za odvoz. Četl o staré vdově, hledající mladého hocha a mladém chlapci, toužícím po něžném milování. Přeskočil inzeráty o prodeji vozů, až jeho zrak padl na rubriku Služby.
První inzerát nabízel úklid všeho možného i nemožného. Rozhlédl se kolem sebe a usměv mu přeběhl po tváři. Byt již potřeboval uklidit, ale přeci si nepustí do svého chaosu někoho cizího? Nic by potom nenašel!
Další inzeráty slibovaly krásné chvíle a něhu nepoznanou, divoký sex, ale i všední dny manželského života.
Luboš nehledal nic z toho. Vlastně nehledal nic. Oči mu bezmyšlenkovitě běhaly po řádkách v naději brzkého spánku, až se náhle zastavily na podivném inzerátu:
Lékař duší
Vyléčím vaši duši.
Bezbolestně, levně.
Následovala adresa a telefonní číslo. Luboš nevěřícně zakroutil hlavou. Co to má znamenat? Lékař duší? Nikdy nic podobného neslyšel. Položil noviny vedle postele a zavřel oči. Než usnul, představoval si, kdo se může skrývat pod názvem – Lékař duší. Snad psychiatr nebo psycholog, možná nějaký šarlatán. Třeba by mu mohl pomoci, napadlo jej, od nespavosti. Od problémů se soustředěním a nervozitou, která jej provázela polední týdny. Usnul dříve, než si mohl odpovědět na tuto otázku.
Ráno vyskočil z postele a popadl noviny, které mlčky čekaly, jestli si jich ještě všimne.
Bezmyšlenkovitě zvedl sluchátko telefonu a vytočil číslo uvedené v inzerátu. Po třetím zazvonění se ozval ve sluchátku tichý mužský hlas.
„Dobrý den. Můžete přijít kdykoliv. U mě se neobjednává.“
„Já, víte, chtěl jsem se nejprve zeptat, …“ hledal Luboš složitě slova.
„Nemusíte se ptát. Přijďte se přesvědčit,“ přerušil ho tichý hlas a klapnutí sluchátka oznámilo, že je hovor u konce.
Luboš se zhluboka nadýchl. No tohle? To snad není možné! Co je to za službu, když se s člověkem nebaví! Odhodil noviny do koše. Původně se chtěl zeptat, co to znamená – lékař duší, ale pokud má takovéto jednání, nechce s tím mít nic společného. Kdepak! Ani náhodou!
Odpoledne spěchal z práce. Věděl, že noviny na něj čekají v koši. Celý den musel myslet na podivný inzerát a ještě podivnější telefonát. Toužil poznat tichý hlas na druhé straně telefonu osobně.
Dům, ve kterém sídlil lékař duší, nalezl velice snadno. Jednalo se o staré stavení na rušné hlavní třídě.
Luboš nezaváhal ani okamžik a zaklepal na dveře, za kterými se podle inzerátu nacházel onen zvláštní lékař. Dveře se otevřely s mírným zavrzáním a on hleděl do tváře starého muže. Lubošovi připadalo, že musí být starší než svět. Ve vrásčitém obličeji těkaly modré oči, jejichž žár již dávno uhasilo břemeno let.
„Již jsem vás očekával,“ pravil muž tichým hlasem a ustoupil Lubošovi, aby mohl vstoupit do bytu.
„Jak jste mohl …“ chtěl se divit Luboš, ovšem starý muž jej zastavil mávnutím pravé ruky.
„Jsou věci, které zůstanou navždy ukryty lidskému rodu a jsou věci, které by ukryty měly zůstat.“
Bezzubá ústa se usmála a v očích se na malou chvilku objevil plamínek života.
Luboš vstoupil do světa starého muže. Ze stěn se smály staré obrazy milých dam, ve velkých kloboukách. Zatemnělé okno pouštělo do místnosti pouze úzký paprsek světla, takže se úsměvy dam daly spíše tušit, než vidět. Luboš by mohl přísahat, že ho sledují s pobaveným výrazem ve tváři. Posadil se do měkkého křesla a nespouštěl oči ze starce, jenž s posadil na židli před něj.
„Vím, co vás trápí a vím, jak vám pomoci,“ usmál se stařec.
„Těžko můžete vědět, co mě trápí. A nejsem si jistý, jestli to souvisí s mou duší. Navíc vás musím upozornit, že na duši stejně nevěřím,“ spustil Luboš lavinu slov. Byl zmatený a cítil se zahnaný do kouta. Stařec o něm nepochybně věděl mnohem víc, než dával najevo. Luboš se naklonil, aby mu pohlédl do vyhaslých unavených očí. Zahlédl v nich nekonečnou hloubku a moudrost.
„Nepochopíš to, synu,“ sklopil starý muž zrak. „Jsem ovšem připraven, zbavit tě tvých nočních můr a starostí.“
„Ale …“ Luboš se chtěl zeptat, kolik to bude stát, stařec ho však nenechal dokončit větu.
„Nepřerušuj mě. Nic za to nebudu chtít. Snad pouze pokoru a víru, která ti chybí,“ stařec položil Lubošovi jednu ruku na rameno a druhou na hruď. Ten seděl zkoprnělý tím, co se odehrávalo kolem něj. Obrazy byly náhle osvícené září, která vycházela ze stropu. Vypadalo to, že se rozestoupil celý dům a i modré nebe zmizelo. Byl zde pouze starý muž a Luboš. A ještě obrazy, které nyní šeptaly tichou modlitbu. Naléhavou prosbu za očištění téměř ztracené duše. Prosily o odpuštění a po starých plátnech stékaly slzy.
Luboš měl rozšířené oči a před nimi mu běžel celý jeho život. První rvačka s nejlepším kamarádem a potom první láska, kterou bezdůvodně opustil. Viděl svou mámu, která marně čekala v nemocnici, až za ní přijde a tátu, jenž zemřel, s nataženou rukou, zatímco Luboš vzdorovitě koukal na druhou stranu. Svého bratra, který mu půjčil peníze a on je zapřel. Náhle se mu chtělo zvracet.
Vše zmizelo. Byl tu zase ten starý muž a úzký paprsek světla, dopadající skrze napůl zatemněné okno. Byl zde ještě Luboš, sedící zpocený na křesle a taky staré obrazy milých dam.
Luboš se postavil a stiskl starci ruku. Viděl v jeho očích celý svět a snad i vesmír, či možná ještě něco víc. Nevěděl, co má říct. Chtělo se mu plakat. Cítil obrovskou úlevu. Věděl, že jeho duše byla očištěna, co mohl tedy říci? Snad pouze – děkuji, Bože!
Pospíchal domů. Čekalo ho ještě plno práce. Nejdříve však chtěl vyhodit prášky, které ležely již týden na nočním stolku a pouze nedostatek odvahy mu nedovolil, aby je použil.
Nikdy nezapomene na zážitek, který mu změnil život. Luboš věděl, že se občas zastaví a zvedne hlavu k oblakům.
Na minutu uteče z denního shonu, aby mohl poděkovat.
Děkuji, Bože!