„Mám pro tebe sólokapra!“ těmito slovy mě nedávno přivítal jeden můj dobrý přítel. Zbystřil jsem. Přítel se pohyboval ve vysokých kruzích. Pokud se někdo usmívá v domnění, že se jedná o kruhy v obilí, tak je na omylu. Již od školy, kterou jsme spolu navštěvovali, projevoval jistý druh podlézavosti, a proto mě nepřekvapilo, že se najednou objevil v politice. Nikdy jsem se ho neptal na jeho funkci, či politickou příslušnost, ale vzhledem k tomu, že se pokaždé objevoval s jiným politikem, usoudil jsem, že jeho pole působnosti bude napříč politickým spektrem. Ostatně jemu podobných sedí v horní i dolní komoře parlamentu víc než dost.
„Mám pro tebe sólokapra!“ nedočkavě opakoval a rozhlížel se kolem sebe. Potom mě chytil za rukáv a táhl do ústraní.
Chtěl jsem se zeptat jakého, když mě hlasitě přerušil: „Pšt! Ticho!“ Vykoukl zpoza košatého kaštanu, pod který mě zatáhl a zřejmě uspokojen zjištěním, že se nablízku nepohybují komanda tajných služeb nebo snad konkurenčních novin, mi pohlédl zpříma do očí.
„Má ho dva centimetry!“
Byl jsem zmatený a začal jsem pochybovat o jeho duševním zdraví.
„Uklidni se. Kdo a co?“ snažil jsem se získat základní fakta.
„Jak kdo co?“ zatvářil se jako malé děcko, kterému vezmete lízátko. „No přeci ministr. Má ho dlouhého dva centimetry! Dobrý, ne?“ dloubl mě do žeber.
„No to nevím, co na tom může být dobrého. Tak už mi řekni toho sólokapra!“ nabádal jsem jej.
„No to je přeci ten sólokapr!“ plácl se do čela a moc nechybělo a posadil se údivem, že to nechápu.
„Mně se to moc nezdá,“ pravil jsem opatrně.
„Co se ti na tom nezdá? Půjdeš mu ho přeměřovat? Hele, když mi slíbíš, že o něm napíšeš, řeknu ti který ministr to je,“ potutelně se usmíval.
Stále jsem nebyl přesvědčený, že se jedná o tak senzační zprávu a dovolil jsem si svému příteli oponovat: „Když já nevím. To nebude nikoho zajímat.“
O přítele se pokoušely mdloby: „Tak jo, tak jo. Nechal si udělat plastiku a prodloužili mu ho na dvacet.“
Tak to už jsem opravdu nechápal.
„Dobrá, dobrá. Tak na třicet!“ zvýšil hlas můj přítel.
„Já to pořád nechápu!“ kroutil jsem hlavou.
„Co nechápeš? Volby se blíží. Napiš těch centimetrů kolik chceš, hlavně ať vypadá jako blbec!“
Najednou mi to došlo. S díky jsem musel mého přítele odmítnout.
„Jak chceš. Myslel jsem to pro tvé dobro. Skočí po tom jinde!“ volal na mě takřka rozezleně.
Je to asi týden, co se mi stala tato příhoda a já se od té doby se bojím číst noviny.
Děsím se, kolik těch centimetrů napíší tam, kde neodolají lákavému sólokapru.