Miloš ležel v posteli a sledoval mlčky její pružné tělo. Fascinovala ho její bronzově opálená pokožka a dlouhé černé vlasy, které nyní líně padaly přes ramena, až na pevná ňadra.
„Neboj, Evo, vše se vyřeší,“ tiše pravil a v obavě před jejím hněvem se ještě víc zachumlal do velkého polštáře.
„Co se vyřeší?“ zuřivě se na něj podívala a pak se otočila směrem k oknu. „Nic se nevyřeší! Slíbil jsi mi, že jí všechno povíš!“
Potom si začala natahovat punčochy. Věděla, že ji Miloš pozoruje a úmyslně si dala záležet na každém pohybu.
Otočila se směrem k posteli a ze široka se rozkročila. Za jiné situace by se na ní vrhnul, protože v tuto chvíli byla jako bohyně lásky. Opálená štíhlá dvacetiletá žena, na sobě jenom punčochy a černý podvazkový pás. Miloš se zmohl pouze na polknutí a mlčky zíral.
„Už toho mám dost! Když nejsi schopný říci jí, že mě miluješ, udělám to já!“ téměř křičela a vztekle pohazovala hlavou, až jí černé prameny vlasů poletovaly. „Zazvoním u tvých dveří a až mi otevře, tak si to s ní vyříkám!“
„Takto to nechci, miláčku. Dej mi ještě týden, prosím,“ prosebně k ní vzhlížel.
„Týden, ale ani o den víc!“ zakončila nepříjemný rozhovor. Naklonila se k němu a vášnivě jej políbila. Přitom se o Miloše otřela ňadry a s ním se zatočil svět.
„Jaké máš dneska alibi? Zase kamarád?“ usmála se a oblékala si černou podprsenku.
„Hm. Ale budu muset vymyslet něco lepšího. Myslím, že příště by mi to už neprošlo,“ přemýšlel nahlas Miloš.
Natahovala si zrovna tričko přes hlavu, když pronesl ta slova a Eva se zarazila. Potom pomalu stáhla tričko zpět z hlavy. „Co jsi povídal?“
„No, že by mi to příště …“ Miloš se zarazil uprostřed věty, protože mu došla absurdita jeho výroku. „Já vím, lásko. Slíbil jsem ti, že do týdne se to vyřeší. Řeknu jí to, přísahám. Přísahám!“
„To bych ti radila!“ přimhouřila oči a vysunula výhružně bradu.
Ještě si asi deset minut povídali a náhle se Miloš podíval na hodinky.
„Už musím jet. To víš, kamarád má omezenou časovou délku,“ políbil ji na tvář a spěšně opustil hnízdečko lásky. Nechtěl ji ztratit. Byla moc krásná, půvabná a hlavně mladá na to, aby o ni přišel.
Cestou domů přemýšlel, co s problémem, který náhle vyvstal. Nemohl o Evě říci ženě, protože celý jejich majetek byl její. Před pěti lety dědila a pouze ona měla nárok na pohádkové bohatství, které mu, a to si musel přiznat, přihrálo i Evu. Nikdy si nenamlouval, že vypadá krásně a rovněž jeho věk, nebyl zrovna malý. Bylo mu padesát dva a ustupující vlasy prohrávaly nerovný boj s lesklou pleší. Měl mírnou nadváhu, ale s tím si hlavu nedělal. Alespoň ne v těchto dnech. Trápilo ho něco zcela jiného. Nevěděl, jak vyřešit problém s Evou. Byl si zcela jistý, že pokud se s ní rozejde, udělá mu na zemi peklo. Zničí jej. Zavolá manželce a vše jí poví. Věděl, že by to pro něj znamenalo rozvod a uzavření přívodu peněz.
Přišel by o místo ve firmě, kde sice pracoval jako ředitel, ovšem ve skutečnosti za vším stála manželka a její kapitál.
S těmito myšlenkami pomalu projížděl večerním městem. Blížil se k luxusní vile a přepadávala jej nejistota z budoucnosti.
Miloš zastavil před garáží a počkal, až se vrata otevřou. Potom pomalu zajel vedle džípu své ženy. Vzal z kufru svého luxusního Mercedesu diplomatický kufřík a po schodech vyšel do haly domu, který jej chladně vítal šuměním klimatizace.
„Ahoj Marie, už jsem doma!“ volal na svou ženu, která seděla zabořená v kožené sedačce a sledovala obrovskou obrazovku plazmové televize. Koukla přes rameno a kývla neznatelně hlavou na pozdrav. Potom se otočila zpět, aby mohla sledovat televizní seriál, který jí sice nebavil, ale byla zvědavá, jak celý ten hloupý příběh skončí.
Miloš se posadil vedle ní a políbil jí na tvář.
„Copak je tam nového?“ kývl hlavou směrem k televizi.
„Ale nic. Už aby to skončilo. A co je nového u tebe?“ odvrátila Marie zrak od televize a pohlédla mu zpříma do očí. Zdálo se mu, že v jejích očích uviděl záblesk pobavení.
„Nic. Co by mělo být?“ cítil se jako malý kluk, kterého přistihli při krádeži čokolády. Věděl, že o Evě nic říci nedokáže. Zvedl se a zamířil do koupelny. Napustil si vanu plnou vody, zavřel oči a přemýšlel co dál. Moc možností se nenabízelo. Kdesi vzadu v mozku se najednou ten nápad začal rodit. Pomaličku nabýval jasnějších obrysů, až jej náhle šokoval svou jednoduchostí a brutalitou. Zabije Evu!
„Nad čím přemýšlíš?“ Marie stála mezi dveřmi a zvědavě jej pozorovala.
Miloš se málem utopil, jak se lekl. Byl natolik zabrán do zrůdného plánu, že Marii neslyšel přicházet.
„Ale probírám si zítřejší jednání. Budeme projednávat ten velký kontrakt.“
„Hm. Tak jo. Jdu si lehnout. Dobrou.“
„Dobrou. Půjdu spát za chvíli,“ usmál se na ni.
Marie nic neřekla, jenom se tak zvláštně podívala. Slyšel ji, jak stoupá po schodišti do prvního patra a zavírá za sebou dveře její ložnice.
Měli oddělené ložnice asi tři roky. Nejprve to vysvětlovala tím, že chrápe, později už se o tom nebavili. Řešil své sexuální potřeby v nedalekém nočním podniku nebo příležitostnými milenkami.
Miloš se osušil a vzal si župan. Vyšel z koupelny a poslouchal, zda Marie opravdu šla spát. Jak tak stál a naslouchal, najednou si vzpomněl na zvláštní lesk v jejích očích, který dneska zahlédl, kdykoliv se do nich podíval. Vzpomínka na Mariiny oči se však jenom mihla v jeho vědomí, aby zapadla zapomenuta kdesi hluboko v mozku.
Týden utekl a Miloš věděl, že dnes nastal ten okamžik, kdy musí vyřešit záležitost s Evou.
Neměl v kanceláři stání a ráno si musel dát skleničku whisky, aby uklidnil nervy, které měl na pochodu. V poledne mu zavolala Eva.
„Ahoj, lásko. Tak jak ti to dopadlo doma. Předpokládám, že jsi o nás manželce řekl.“
„Jistě. Vše je vyřešené,“ lhal statečně.
„Jsi moje velká láska. Jak to přijala?“ ptala se zvědavě Eva.
„Celkem v poklidu. Rozvedeme se a budu jenom s tebou. Těšíš se?“ pravil klidným hlasem Miloš.
„Už se těším. Mám pro tebe také překvapení. Dneska nepojedeme ke mně. Počkám na tebe na kraji města. Hned za benzínovým čerpadlem. A víš co? Začíná nám nový život, tak to uděláme, jako když se vidíme poprvé. Bude to taková naše hra. Souhlasíš?“ překvapila ho Eva.
„Jistě. Pro tebe všechno, lásko,“ ujišťoval ji Miloš. Byl na jednu stranu rád. Potřeboval ji vylákat ven z bytu. Nechtěl ji zabít doma. Obával se sousedů, kteří ho nepochybně za ty tři měsíce, kdy s ní měl poměr, zahlédli.
„Fajn. Budu jako stopovat,“ uchichtla se Eva.
„Výborně. Už se nemohu dočkat. Budu tam kolem páté.“
„Hlavně mi zastav. Nebo si stopnu někoho jiného!“ smála se Eva.
Miloš měl radost. Vše mu hrálo do karet. Jistě se najde vhodný okamžik k provedení zrůdného plánu. Stopařka. Nic lepšího nemohla Eva vymyslet. Pár černých punčoch měl již nachystaný. Prodavačka mu říkala, že budou partnerce slušet a to nemohla tušit, že místo na nohy jsou určené na krk. Pevně utažené, možná potřísněné slinami, které Evě potečou, až bude stahovat smrtící smyčku.
K benzínovému čerpadlu přijel pár minut po páté. Zahlédl ji okamžitě. Stála kousek od okraje silnice a vypadala, jako když chce přejít na druhou stranu. Na hlavě naraženou černou kapucu nové bundy, kterou na ní ještě nikdy neviděl. Nebýt s ní domluvený, nepoznal ji. Zahlédla jeho luxusní vůz a zvedla ruku s palcem zamířeným k nebi. Usmál se. Symbolické gesto. K nebi.
Nasedla a skoro se na něj nepodívala.
„Ahoj. Zdálo se mi, že mě někdo sleduje. Nemohla si tvoje žena najmout nějakého detektiva?“ ptala se Eva a hlas se jí zachvěl.
„To určitě ne. Něco se ti zdálo,“ pravil Miloš, ale nedalo mu to a ohlédl se. Nic podezřelého neviděl. Snad pouze zaměstnance čerpací stanice, který v tu chvíli vynášel koše od stojanů, ale jim nevěnoval takřka žádnou pozornost.
„Kam pojedeme?“ ptal se Miloš.
„Jeď ven z města. Mám pro tebe překvapení. Chci si koupit chatu a mám od ní klíče. Zajedeme tam na prohlídku. Je to samota a nikdo nás tam nebude rušit,“ pravila Eva a podívala se na Miloše.
„Bezva. To mám radost,“ pravil upřímně Miloš a vyrazil s vozem vpřed.
Jeli sotva půl hodiny, když mu ukázala opuštěnou cestu, vedoucí do lesa. Asi po dalších deseti minutách přijeli k udržované chatě.
„Tak co tomu říkáš? ptala se Eva na jeho názor.
„Krásná samota,“ rozhlížel se Miloš po okolí. Odhadoval, že nejbližší stavení bude asi tak kilometr, možná ještě dál.
Víc nestačil říci, protože jej Eva popadla za ruku a táhla dovnitř.
„Pojď! Chci tě! Osprchuj se a potom se budeme milovat až do rána!“ mrkla na něj vyzývavě. „Mělo by zde být i nějaké víno, tak si dáme skleničku na náš společný život.“
Miloš nesmlouval a rychle pospíchal do koupelny. Vzrušovala ho, ale nic na svém plánu měnit nehodlal. Sako s punčochami v kapse si položil hned vedle postele.
„Tak na nás!“ podala mu skleničku červeného vína.
„Na dlouhý život,“ pravil Miloš a usmál se. Nemohla tušit krutou ironii, která se skrývala za nevinnou větou, kterou právě pronesl.
„Na dlouhý život!“ usmála se Eva a vypila obsah své skleničky. „Jdu se také osprchovat. Zatím si lehni. Budu zpět za minutku.“
Miloš odložil prázdnou skleničku na stůl a lehl si do postele. Předtím nezapomněl v kapse saka zkontrolovat punčochy, čekající trpělivě na svou příležitost. Ruce se mu potily a v krku mu vyschlo. Cítil nervozitu, jež se ho zmocňovala a začala se mu točit hlava. Dvě tablety Rohypnolu, které mu Eva vhodila do vína, udělaly své a Miloš spal během minuty jako nemluvně.
Probudil se a hlava mu třeštila. Chvíli nepřítomně hleděl do stropu a snažil se vzpomenout, kde to vlastně je. Nemohl se pohnout. Byl stále celý otupělý dávkou léků, které ve spojení s alkoholem dokonale otupily jeho smysly. Začínal si vzpomínat na Evu a chatu, i víno a jeho nahořklou chuť.
Chtěl vstát z postele. Kovový zvuk ocelových pout spolu s jejich bolestivým zaříznutím kůže na zápěstí ho dokonale probrali.
„Tak už jsi vzhůru? No konečně. Trvalo ti to!“
Ten hlas jej znepokojil víc, než pouta na rukou a nohou. Znepokojil ho víc, než fakt, že je pevně připoután k posteli v neznámé chatě. Ten hlas patřil jeho ženě Marii.
„Už jsme se bály, že nás opustíš navždy,“ smála se Marie a Milošovi přeběhl mráz po zádech.
Natočil hlavu tak, aby viděl na svou ženu, která seděla u stolu.
„Co po mně chceš?“ chvěl se mu hlas. Byl stále trochu dezorientovaný dávkou léků, a tak se na nic lepšího se nezmohl.
Z chodby náhle přišla Eva a postavila se za Marii. Pobaveně Miloše pozorovala.
„Nic po tobě nechci. Chtěla jsem ti dát šanci. Šanci na rozvod, na život beze mě. Sám ses rozhodl,“ pravila tiše a ukázala na pár černých punčoch, který nyní visel bezvládně přes opěradlo židle. „Budou Evě slušet. Viď, miláčku?“ usmála se na ni Marie.
Eva mlčky přikývla a nespouštěla z Miloše oči.
„Znám Evu skoro dva roky. Věděla jsem o tvých milenkách a chtěla jsem to s tebou nějak ukončit. Ovšem ortel sis vynesl sám,“ po těchto slovech se postavila, objala Evu a vášnivě jí políbila.
Miloš je mlčky pozoroval a hrůza jej zcela ochromila. Nebyl schopen ze sebe vydat jakýkoliv zvuk.
Marie zanechala líbání a otočila se k Milošovi.
„Tuto chatu jsem koupila na jednu fiktivní společnost asi před půl rokem. Říkala jsem si, že se může hodit. Cizí člověk sem nepřijde, jak je rok dlouhý. Budeš zde mít klid.“
Přistoupila k posteli a posadila se vedle šokovaného Miloše. V ruce držela asi dvaceticentimetrový kuchyňský nůž.
Miloš cítil obrovský strach. Nevnímal Evu stojící vedle postele a mile se usmívající. Zdálo se mu, že dřevěný strop chaty na něj padá a čas se zastavil. Potom ucítil ruku Marie, která klouzala po jeho strachem zpoceném těle. Cítil ruku, která nahmatala jeho ochablý penis. Cítil stisk studené dlaně a zavřel oči.
Nelidský řev, který se následně rozlehl chatou, jasně vypovídal o bolesti, kterou Miloš při řezání penisu prožíval.