Jitka stála před oprýskanými dveřmi s cedulkou byt č.17 aváhala, zda má zazvonit, či nikoliv. Váhala, přestože byla již dávno odhodlaná a rozhodnutá, ale přítmí nevábné chodby v ní nevzbuzovalo důvěru. Oprýskaná omítka místy odhalovala tmavě rudé cihly, které budily dojem krvavých skvrn. Desítky nedopalků cigaret dávaly tušit velké počty návštěvníků, kteří zřejmě navštěvovali toto strašidelné místo.
Jitka přemýšlela, kde se dozvěděla o staré paní, která mimoto, že předpovídá budoucnost, ovládá ještě magii a to včetně woodoo. Nemohla si vzpomenout, zda jí to říkala kolegyně v práci nebo někdo na dovolené. Nebylo to však až tak podstatné. Důležitější bylo, proč je zde. Mnoho lidí sem chodilo ohledně předpovědi budoucnosti, či odvrátit zlé síly od svých blízkých. Jitka zde byla kvůli manželovi, ale nechtěla znát jeho budoucnost. Spíš jí chtěla ukončit. Potřebovala použít sílu woodoo. Potřebovala se zbavit svého muže jednou pro vždy.
Nesnášela jeho arogantní poznámky a neustálé poučování. Zpocené dlaně a lesklou pleš.
Vše již trvalo dost dlouho na to, aby se rozhodla jejich manželství ukončit.
Myslela si, že se rozvedou a bude klid, ovšem nebylo to tak jednoduché. Věděla, že by s rozvodem nikdy nesouhlasil.
Dlouho přemýšlela, co s tím, až objevila zapomenutou kartičku s adresou, vedle které bylo napsáno – předpovědi budoucnosti, magie. A tak nyní stála v tmavé chodbě, ruku zdviženou k prasklému vypínači a váhala, zda má zazvonit.
Na schodišti, na druhém konci chodby se ozvaly šouravé kroky a tiché zakašlání. Jitka přestala váhat a rychle zmáčkla zvonek s nápisem byt č. 17, o kterém stejně nebyla přesvědčená, že bude zvonit. Kroky na schodišti se náhle zastavily a Jitka jasně slyšela sípavý dech. Jediná žárovka na ponuré chodbě s prsknutím zhasla a vše se ponořilo do tmy.
Už už začala propadat panice, když tu se pootevřely dveře a Jitka uviděla starší ženu s drdolem na hlavě. Žena byla drobné postavy, zahalená v tmavě modrém hávu, který jí splýval až na zem, takže se zdálo, že se vznáší ve vzduchu. Šedé vlasy napovídaly její věk, který byl jistě hodně přes šedesát let. Ve vrásčitém obličeji svítily velké oči, které měly nepřirozeně zelenou barvu.
„Pojďte dál,“ pravila tiše a ustoupila, aby Jitka mohla vstoupit. Ta dlouho neváhala a rychle se protáhla kolem drobné postavy.
Stála v nevelké předsíni tuctového bytu, ale zdálo se jí, že je v jiném světě. Na stěnách visely masky snad z balzového dřeva; na skříňkách podél stěn bylo mnoho svíček, jejichž mihotavý plamen kreslil na stěny poskakující stíny. Vše podtrhovala podmanivá vůně exotického kadidla.
„Pojďte dál, paní Jitko,“ pravila žena a otevřela dveře do další místnosti.
„Ale jak víte…?“
„Jak se jmenujete? Vím toho mnohem víc. Osud každého z nás je dávno napsaný a pouze umění číst jej, umožňuje předvídat budoucnost. Nedivte se a berte to jako normální věc.“
Tato slova sice Jitku moc neuspokojila, ale dále o nich nepřemýšlela a posadila se na židli, kterou jí tajemná hostitelka nabízela.
„Tak povídejte, paní Jitko, co vás ke mně přivádí?“ pravila žena, když se obě pohodlně posadily.
Jitka chvíli mlčky přemýšlela a pak pravila: „Slyšela jsem o vás, že ovládáte také Woodoo.“
„To je pravda. Ve Woodoo se skrývá veliká síla.“
„Víte, je jedna osoba, které bych se ráda zbavila.“ Jitka sklopila zrak a prsty si pohrávala s okrajem ubrusu, který zakrýval starý masivní stůl. Potom se podívala do očí své hostitelce a pravila: „Je to můj manžel. Jsem připravena zaplatit, kolik si řeknete.“
„Není to složité. Woodoo umožňuje mnohé a problém je spíše v lidech. V jejich přáních a tužbách. Život přináší mnoho rozmanitostí a záhad. Mnoho štěstí i zármutku. Život a smrt. Ruku v ruce jdou světem a občas se zastaví.“
Jitka hlasitě polkla. Moc nerozuměla tomu, co právě slyšela, ale předpokládala, že to znamená souhlas. Rozhodla se, že půjde rovnou k věci.
„Kolik to bude stát?“ sáhla do tašky a vyndala svazek bankovek. Žena jí mlčky podala papírek, na kterém byla uvedena částka, která zdaleka nedosahovala takové výše, jakou Jitka očekávala.
„To není problém.“ pravila, když odpočítávala bankovky. Chtěla mít vše co nejdříve za sebou.
„Pokud by vám to nevadilo, ráda bych vše vyřídila ještě dnes,“ pohlédla na starou paní.
Jedna ze svíček v rohu místnosti prskla a Jitka sebou trhla.
„Jak si přejete, paní Jitko, ale potřebuji alespoň tři vlasy, vašeho muže.“
Jitka si o Woodoo sehnala pár informací, i když to bylo s velkými obtížemi, a proto s sebou měla chomáč vlasů, které pracně vytahala z hřebene svého muže.
„Budou vám stačit tyto?“ natáhla ruku s bílou obálkou, kterou již asi týden opečovávala. „A ještě mám fotku, kterou budete taky určitě potřebovat. Abych nezapomněla, manžel se jmenuje Milan.“
Žena se usmála a kývla: „Milan? Dobrá.“
Potom vyndala ze šuplíku hroudu vosku; fotku si opřela o skleněnou kouli, která vévodila stolu a začala tvarovat maličkou figurku.
Jitka ji se zaujetím pozorovala. Nerozuměla slovům, která žena tiše pronášela a nechápala pohyby rukou, které kroužily kolem fotky a vytvářející se figurky.
Žena vzala asi pět vlasů a vmáčkla je do figurky v místě, kde by měla srdce. Cosi ještě hlasitě pronesla, vzhlédla nad sebe a potom se obrátila na Jitku.
„Jak chcete, aby zemřel? Může to být dlouhé a bolestné nebo rychlé.“
„Víte, já ho sice nenávidím, ale raději asi zvolím možnost rychlé smrti.“
„Je to vaše volba. Bude to rychlá smrt, srdce vypoví činnost a než si cokoliv uvědomí, bude po všem. Chcete to tak? Nechcete se dívat, jak trpí? Měl by pocit, že mu někdo rve vnitřnosti a vráží jehlu do mozku. Vše by trvalo dlouho. Dost dlouho na to, aby si přál zemřít. Takže?“ podívala se na Jitku a v ruce náhle držela jehlici s nabroušenou špičkou.
„Rychle, prosím,“ špitla Jitka.
Jehlice pronikla do figurky v oblasti srdce a trčela hrozivě nad stolem.
„Stane se tak za tři hodiny,“ pravila žena a pohlédla Jitce do očí. Ta se zvedla ze židle a otočila se ke dveřím. Žena jí vyprovodila až před dům a dlouze se za ní dívala. Potom, když Jitka zmizela za rohem, usmála se, zakroutila hlavou a šla zpět do svého bytu.
Milan byl doma a četl si noviny. Sotva od nich vzhlédl.
„Jak bylo v práci?“
„Ale jo. Díky za optání. Šlo to. A jak ty?“ ptala se Jitka a zvědavě ho pozorovala. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl za necelé tři hodiny zemřít.
„Blázinec. Bolí mě z toho pěkně hlava.“
„Hm. Vezmi si prášek,“ ušklíbla se Jitka a šla připravit večeři. Pomyslela si, že je to možná zbytečná práce, ale dělala jakoby nic. Po večeři si sedla do křesla v obýváku, aby dobře viděla na Milana a do ruky si vzala knihu s tím, že bude chvíli číst. Pohled na hodinky jí prozradil, že za necelou hodinu bude šťastná vdova. Chtěla mu ještě něco říci. Snad se s ním rozloučit nebo mu popřát příjemnou poslední cestu, když náhle ucítila bolest v žaludku.
Nejprve to bylo malé píchnutí a potom trošku silnější křeč, ale náhle měla pocit, že jí někdo rve střeva. Spadla na zem a začala zvracet. Bolest maličko ustoupila a Jitka viděla Milana, který se usmíval a mlčky jí sledoval.
V tu chvíli jí došlo, odkud znala žena z bytu č. 17 její jméno.
Došlo jí to těsně před tím, než ucítila žhavou jehlu, která pronikala do jejího mozku.