Tomáš se protáhl. Pak se postavil a udělal dřep. Četl si již asi hodinu a cítil, že mu dřevění nohy. Čtení byla jeho velká vášeň, ale nemohl se poslední dny soustředit. Udělal pár dřepů a potom šel pomalu k oknu. Na obloze se honily mraky a pohled na teploměr mu prozradil, že je venku stále vedro. Neměl rád teploty nad 30 stupňů, proto raději zůstával v klimatizovaném domě. Mohl sice jít do bazénu, ale neměl náladu.
Otočil se zpět do místnosti a zůstal stát opřený o parapet. Pohledem přejel obývací pokoj, který potřeboval dávno uklidit a pokýval hlavou nad tou spouští, kterou spatřil. Na zemi se válely knihy, které odložil bez ladu a skladu, a na stolku vadly ve váze tři růže. Vedle plného popelníku se povalovaly vysypané cigarety a prázdná krabička od sirek.
Tomáš se pousmál. No jo, včera to nějak s Markétou přehnali. Dali si láhev červeného vína a Markéta nakrájela sýr, o kterém věděla, že jej miluje. Potom seděli a povídali si o všem možném. O minulosti i budoucnosti.
Měl ještě chuť na víno, ale věděl, že již žádné nemají, vždyť večer musel asi půl hodiny prohledávat sklep, než se mu podařilo najít poslední láhev. Otočil se směrem ke kameře, která se chladně dívala z rohu vedle dveří. Napadlo ho, že by třeba mohl zamávat prázdnou lahví. Co kdyby někdo přinesl novou láhev. Usmál se tomu bláznivému nápadu a šel do koupelny. Markéta ještě spala a tak si chtěl dát horkou sprchu, aby alespoň nějak zabil čas, který se tak neskutečně vlekl. Ještě týden!.
Nevnímal cvaknutí kamery nad umyvadlem, když otevřel dveře koupelny. Svlékl se a pustil horkou vodu. Pára vykouzlila na zrcadle kapičky vody, které pomalu stékaly, zatímco se Tomáš oddával horké lázni.
Kamera nad sprchou se přepnula do infra režimu a doostřila obraz. Tomáš si zpíval, i když mu voda tekla do pusy a uší. Smál se jako malý kluk, když mu spadlo mýdlo a on vystrčil holý zadek na objektiv vedle kohoutku sprchy. Byly chvíle, kdy si přítomnost kamer a mikrofonů uvědomoval, ale to byl pouze takový malý záchvěv.
Jako jarní vítr se přehnala jeho myslí otázka, kdo asi tak na něj v tuto chvíli kouká, aby zapadla v zapomnění.
Zaslechl v obývacím pokoji nějaký šramot a vykoukl ze sprchy: „Jsi to ty, Markéto?“ Byla to poměrně hloupá otázka, protože kdo jiný by to měl být, a tak se nedivil odpovědi, která přišla vzápětí.
„No a kdo jiný by to měl být?“ smála se Markéta. Zamrkala na něj ve dveřích koupelny a šla na záchod.
Posadila se a vyplázla jazyk na černý otvor vedle držáku na toaletní papír. Odpovědí jí byl odlesk světla a zabzučení při nastavování nové ohniskové vzdálenosti.
Šla za Tomášem do sprchy, kde jej objala.
„Ještě týden. Co bude potom?“ tázavě na něj pohlédla.
„Nezačínej s tím zase. Bavili jsme se o tom a ty jsi se vším souhlasila!“ podíval se na ni vyčítavě a šel se osušit.
Kamera nad zrcadlem se přepnula do režimu nočního vidění, protože Tomáš zhasnul.
„Okamžitě rozsviť, ty blázne!“ smála se Markéta.
Cvaknul vypínačem a šel si udělat do kuchyně něco k jídlu.
„Dáš si taky vejce se slaninou?“ hulákal na celý dům. Mikrofon nad sporákem si automaticky upravil citlivost ze stupně deset na pouhých pět a ubral snímání basů.
Ze sprchy se neozvala žádná odpověď, ale Tomáš znal Markétu a věděl, že jeho nabídku dobré snídaně neodmítne. Vzal velký kuchyňský nůž a z ledničky vyndal špalek slaniny.
Kamera u vchodu si přiblížila ostrý nástroj a bedlivě jej sledovala. Další si aktivovala tepelné senzory; snímala teplotu jeho těla, zejména obličeje a všechna data okamžitě odesílala přes satelit k dalšímu zpracování.
Tomáš nakrájel slaninu a vrátil ji do ledničky. Potom vyndal vejce a hodil je na pánev ke slanině, vydávající úžasnou vůni po celém domě.
Dunivé zvuky z koupelny mu prozradily, že Markéta pochoutku také cítí.
„Už to cítím, už na to mám chuť!“ rychle běžela a cestou popadla za šuplíku vidličku a nůž.
Kamera nad vchodem přestala pozorovat nůž umazaný od slaniny a urychleně přesunula svou pozornost na Markétu.
Posadili se ke stolu a s chutí snídali.
„Nechceš se o tom bavit?“ Markéta pokrčila rameny. „Hm, tak nebudeme.“
„Markétko, už jsem ti to říkal, že vyhraje ten, kdo to vydrží nejdéle,“ huhlal Tomáš s plnou pusou.
Speciální program zapnul inteligentní rozklad hlasu, aby dokázal analyzovat jednotlivá slova.
„Co jsi říkal? A neprskej!“ smála se Markéta.
Vstal a vzal ji kolem ramen. „Tak dobře. Chceš si o tom povídat?“
Markéta neznatelně kývla a vedla ho ven do zahrady.
Všechny kamery v domě se po důkladném proskenování prostoru přepnuly do úsporného režimu.
Sedli si na lavičku ve stínu. Nad hlavou jim zpívali ptáci, ale oni je nevnímali. Koukali si do očí a nebylo třeba slov. Tomáš věděl, že má Markéta strach. Z toho, co bude. Bála se o něj, o jejich vztah.
Kamera nad brankou se zaměřila na jejich obličeje.
Tomáš si přitiskl její hlavu na hruď a pomalu hladil havraní vlasy. Při tom nechtěně zavadil náramkem se satelitní vysílačem o ucho Markéty a ta sykla bolestí.
„Promiň, je to starší konstrukce a pásek občas skřípne vlasy nebo kůži. Snad dostaneme brzy nový typ. Slíbili mi to“
Zvedl ruku s kovovým páskem, jehož členitá struktura občas způsobovala drobné nepříjemnosti. Zaklonil se a hleděl na modré nebe. Věděl, že tam někde nahoře se pohybuje satelit, který o nich ví vše. Zdálo se mu, že cítí tok dat z jeho zápěstí, který míří k obloze.
„Neměl ses tam hlásit!“ podívala se na něj rozhodně Markéta. „Je to bláznovství a hazard!“
„Ale, Markétko,“ chtěl jí uklidnit.
U domu zastavil vůz, z něho vystoupil muž v černé kombinéze a zamával Markétě.
Ta se prudce postavila, zlostně se podívala na Tomáše a rázně šla k vozu.
V půli cesty se zastavila, otočila a vykřikla na Tomáše: „Nech toho. Proboha, měsíc, bez dozoru kamer! Hloupá televizní show!!!“
Došla až k vozu a převzala nové satelitní identifikátory.
„Byli jste jedni z posledních ve městě,“ usmál se na ni muž, když mu podepisovala převzetí nových přístrojů.
Stála tam ještě asi pět minut. Dávno po tom, co černý vůz s nápisem – „Úřad pro dohled a prevenci kriminality“ odjel.