Sedím zády opřený o strom. Ticho, které mě obklopuje, v sobě skrývá napětí a očekávání.
Usmívám se. Vše probíhá přesně podle plánu.
Zhluboka se nadechuji a ještě jednou kontroluji svůj Glock 21 SF, ráže 45.
„Tak kdepak jí máš, kamaráde?“ obracím svůj pohled k muži, který leží asi pět metrů ode mě.
Jedná se o řečnickou otázku. Těžko můžete očekávat odpověď od někoho, kdo má na čele díru od pětačtyřicítky.

Zbývá mi osm minut času.

SPASITEL

Půl hodiny před tím –

Muž, který stál přede dveřmi, vypadal jako pojišťovací agent, ale něco mi zabránilo, abych ho rovnou vyhodil.
Možná to byla intuice, kterou nepochybně každý zažil.
Určitě to znáte. Chcete něco udělat, ale náhle si řeknete ne. Udělám to jinak.
Možná se vám vaše rozhodnutí zdá v tu chvíli nelogické a nezvyklé, ale pak, mnohem později, zjistíte, že jste udělali správnou věc. Jednali jste prostě intuitivně.
Polkl jsem peprnou nadávku, kterou jsem již měl na rtech, a zvědavě se na troufalce, který zazvonil u mých dveří, zadíval.
„Promiňte, můžu jít dál?“ špitl muž. „Je to životně důležité.“
Jeho výraz byl natolik přesvědčivý, že jsem udělal krok stranou, aby mohl vstoupit. Za okamžik jsme již seděli v obýváku, a já jsem nevěřícně poslouchal jeho vyprávění.
„Vím, že se vám to bude zdát neuvěřitelné, ale prosím, vyslechněte mě. Je to opravdu důležité.“
Muž nervózně poposedl v křesle a pokračoval.
„Půjdu rovnou k věci. Byl jsem vyslaný, abych vás kontaktoval s žádostí o pomoc. Jde o záchranu planety Země, respektive o záchranu přírody.“
Takže žádný pojišťovák, ale blázen, pomyslel jsem si. Snad stihnu doběhnout do ložnice pro svého Glocka dřív, než se na mě vrhne.
„Určitě si myslíte, že jsem blázen,“ pokračoval muž, „ale věřte mi, situace je vážná.“
O vážnosti situace jsem nepochyboval.
Seděl jsem sám ve svém bytě s chlapem, který tvrdil, že mám zachránit planetu. Něco na tom muži mi ale říkalo, že se nejedná o blázna. Snad to byl jeho zoufalý výraz. Možná to bylo podivné oblečení, které na první pohled vypadalo jako běžný oblek, ale nemohl jsem si nevšimnout zvláštní látky, ze které bylo ušité. Ta látka vypadala spíš jako guma.
„Asi bych to měl vzít od začátku,“ usmál se muž. „Jsem z úřadu pro ochranu minulosti. Z úřadu, který vznikne za necelých osmdesát let.“
Polkl jsem. Něco mi však říkalo, že muž mluví pravdu.
„Nechci zacházet moc do detailů. Nerad bych vás nějak ovlivnil.“
Jeho slova u mě vyvolala záchvat smíchu.
„Vy sem ke mně přijdete, tvrdíte mi, že jste z budoucnosti, a nechcete mě ovlivnit? No to je fakt dobrý.“ Smál jsem se.
„Ne, ne. To je v pořádku,“ pousmál se. „Spočítali jsme, že má návštěva nijak neovlivní vaše další jednání.“
„Nechápu.“ odvětil jsem.
„To máte tak. V naší době jsou cesty do minulosti naprosto běžná věc. Každá cesta ovšem vyžaduje povolení, které se vydává na základě speciálních propočtů. Bráníme tak ovlivnění minulosti, a tím pádem změně budoucnosti.“
„Aha.“ řekl jsem, i když jsem tomu stále moc nerozuměl. Návštěvník musel vidět, že vůbec nechápu, o čem mluví, a tak pokračoval ve vysvětlování.
„Zavedli jsme pro každou osobu, která se má pohybovat zpět po časové lince, prověrku. Tato prověrka určí, jestli a jak cesta ovlivní naší přítomnost. Pokud to zjednoduším, tak nám naše systémy dokáží spočítat, na kolik procent dojde ke změně naší současnosti.“
Tohle jsem byl schopen pochopit. Ale pořád jsem nerozuměl tomu, co ode mě ten člověk chce.
Návštěvník nerušeně pokračoval.
„V naší době máme obrovské problémy s ekologií. Příroda v podstatě neexistuje. Pohyb na čerstvém vzduchu není možný, protože čerstvý vzduch také neexistuje. Proto naše systémy hledají způsob, jak v minulosti opravit jednání lidské rasy. Potřebujeme změnit jednání našich předků a zachránit přírodu. Jde ovšem o globální změnu.“
„Aha.“ přerušil jsem ho, „Já tedy mám být něco jako spasitel?“
„Podle našich systémů ano.“
„Milý pane,“ zakroutil jsem hlavou, „já nejsem žádný ekologický aktivista. Nejsem ani biolog. Nevím, co bych měl udělat.“
Muž se na mě podíval. „Možná to nevíte, ale uděláte to. Naše systémy skenují minulost a vy jste byl vybrán jako ten, kdo to dokáže. Jako ten, kdo změní chování lidstva. Vyšlo nám zcela jednoznačně, že právě a jedině vy zachráníte přírodu. A stačí k tomu vaše jedna cesta do minulosti.“
Chtěl jsem odporovat, ale on pokračoval.
„A co víc. Při prověřování jak změna chování lidské rasy vůči přírodě ovlivní naší současnost, jsme zjistili úžasnou věc.“ Významně pozvedl obočí. „Každá změna historie, vyprodukuje zcela specifický druh energie. Tuto energii naše systémy zachytí, zanalyzují a převedou do datového souboru. Ovšem ve vašem případě …“ Významně se odmlčel. „Nic. Žádná data nebyla nalezena. Chápete to?“
Rozplýval se nadšením. Skoro jsem čekal, že začne tleskat. Byl jako malé dítě.
„Prostě pocestujete do minulosti, tam něco uděláte. Je možné, že nevědomky, ale to něco bude mít ohromný vliv na záchranu přírody.“
Hlavou mi prolétly články o likvidaci deštného pralesa. Reportáže o únicích ropy v moři. Lovu velryb, zabíjení mladých tuleňů, pokusy na zvířatech. Zachránit přírodu? Ano. To bych tedy opravdu rád. Již dávno v tom mám jasno. Lidstvo se chová naprosto sobecky a likviduje veškeré přírodní zdroje. Byl jsem přesvědčený o tom, že lidstvo je zhoubný nádor planety, ale jak bych to mohl změnit?
„Jak to cestování funguje?“ zeptal jsem se.
„Je to jednoduché. Připnu vám na spánek čidlo transportéru, který je spojený s našimi výkonnými systémy v budoucnosti a vy budete jenom intenzivně myslet na to, kde a kdy chcete být.“
„Hmmm. Kdekoliv a kdykoliv?“
„Jistě. Žádný problém. Vše je odzkoušené a prověřené. Jenom pro vás zautomatizujeme cestu zpátky. Podle našich propočtů by vám mělo bez problémů stačit deset minut. Pak se automaticky přenesete zpět do vaší současnosti.“
„Deset minut? Co můžu za deset minut …“.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Náhle jsem věděl úplně přesně, co mám a hlavně, co chci udělat. A pokud má ten člověk pravdu, tak to vyjde a příroda bude zachráněná.
„Kdy můžu odcestovat?“ zeptal jsem se.
„Svoláme ještě radu, která vše schválí, uděláme kontrolní propočty. Na to potřebujeme zhruba týden.“
Asi si všiml mého rozmrzelého výrazu.
„Počkejte, týden našeho času. Já se vrátím do času, který mi určíte vy. Za jak dlouho budete připravený?“
„Dejte mi pět minut.“ odpověděl jsem mu. Už jsem se ničemu nedivil. Myšlenka záchrany přírody mě naprosto ovládla.
„Žádný problém. Tak za pět minut.“ řekl a zmizel.
Bylo to, jako když se rozplyne. Jako by tu ani nebyl.
Ve skutečnosti jsem na přípravu potřeboval sotva minutu. Těch pět minut byla vlastně časová rezerva. Snad na rozmyšlenou. Možná jsem si chtěl ještě chvilku užít ten starý svět plný smogu, nenávisti, válek a terorismu.
Posadil jsem se do křesla a čekal.
Před očima se mi míhaly obrázky zmrzačených ptáků po ztroskotání tankeru s ropou, uhynulých ryb po úniku radioaktivity z atomové elektrárny. Vzpomněl jsem si na článek, který pojednával o tom, že světová populace zvěře klesla na méně než polovinu.
Můj vztek nad chováním lidí narůstal.
V duchu jsem si přehrával obrázky zmasakrovaných slonů, kterým byly uřezané kly, a také žraloků s uřezanými ploutvemi.
Moje představy přerušil návštěvník, který se zjevil přesně po pěti minutách.
Najednou seděl naproti mně.
„Tak jak to vypadá?“ zeptal jsem se.
„Skvěle.“ usmál se. „Skvěle. Rada vše schválila. Udělali jsme kontrolní propočty. Úspěch mise je stoprocentní. Při propočtech týkajících se změny naší současnosti nebyla opět žádná data nalezena. Je to opravdu neuvěřitelné.“
Tušil jsem, proč žádná data nenašli. Mohlo to znamenat jediné. Má cesta bude úspěšná.
Pokud by však návštěvník znal můj úmysl, nikdy by mě do minulosti neposlal.
„Nejste zvědavý, kam chci cestovat?“ neodpustil jsem si otázku, i když jsem věděl, jak mi odpoví.
„Ne, ne, ne. V žádném případě nechci nic vědět. Mohlo by dojít ke zmaření celé mise.“ bránil se.
„Bezva.“ Pokrčil jsem rameny.
„Tak jdeme na to.“ S těmito slovy mi nasadil na spánek asi centimetrový senzor.
Měl jsem zvláštní pocit. Bylo to, jako když se napne tenká gumová blána. Napne, ale nepraskne. Prostě se napíná a najednou jste na druhé straně.

Teplý vítr mi ovíval tváře. Vysoká tráva se pomalu vlnila v jeho poryvech a působila uklidňujícím dojmem. Cítil jsem klid a mír, který se rozprostíral všude okolo. Neměl jsem však času nazbyt a rázně jsem vykročil k muži, který stál nedaleko.
Když mě spatřil, v očích se mu objevilo obrovské překvapení.
Mírně naklonil hlavu a zvědavě si mě prohlížel. Možná chtěl něco říct. Zeptat se, co jsem zač, odkud jsem přišel.
Stihl však pouze pootevřít ústa.
Díra, kterou mu na čele vytvořila moje pětačtyřicítka, byla opravdu hrozivá.
Zdálo se mi, že se zpomalil čas. Viděl jsem prázdnou nábojnici, jak rotuje a obloukem letí do trávy. Závěr pistole s chladným cvaknutím zasunul další náboj do komory a zbraň byla opět připravena k výstřelu.
Zdá se, že záchrana přírody se povedla.
Ale jistota je jistota. Pohledem na hodinky zjišťuji, že mám ještě osm minut času.
Osm minut. Tolik nebudu potřebovat.

Jsem si jistý, že Eva by Adama nenechala dlouho samotného.