Zn.: Diskrétně a navždy.

Řeším problémy. Rychle, efektivně, diskrétně a navždy. Už to nemůžete vydržet s manželem, nebo milenkou? Vyřeším váš problém. Jenom o mě neříkejte, že jsem nájemný vrah. To by byl problém. Velký problém. Ale jak jsem již řekl. Řeším problémy.

Zn.: Diskrétně a navždy.

Seděl jsem v kavárně a sledoval lidi kolem sebe. Nebál jsem se, že by mě někdo z mých bývalých zákazníků poznal a oslovil. Všichni znali mé heslo. Problémy řeším diskrétně a navždy. Kdysi mě jeden mladý muž oslovil na ulici. Tedy muž. Můj zákazník, kterému jsem vyřešil problém s tchyní. Hnal se ke mně a na celé kolo křičel, jak je rád, že mě potkal, a že jeho kamarádka má problém s bývalým přítelem, který můžu vyřešit pouze já.
Řeším problémy. To je moje práce. Ten muž byl náhle můj problém. Ovšem nijak zásadní. Poslal jsem ho za tchyní. Vůbec se nebránil, když jsem ho házel do opuštěné jímky. Zřejmě to bylo tím, že předtím poznal kvalitu mého nože VIPER – David VT 4002.
O pár hodin později jsem za ním poslal ještě jeho kamarádku. Měla tu smůlu, že jí prozradil mou profesi. Jsou věci, o kterých se prostě nemluví. Je to pravidlo číslo jedna. Pravidlo pro vás. Pro mé klienty.
„Co to bude?“ Číšník se uklonil na můj vkus až moc úslužně. Nemám rád tyhle typy. Tváří se, jak moc vám chtějí pomoct, a při tom by vás nejradši kopli do zadku.
„Jedno preso.“ Nedal jsem na sobě znát svůj názor na úslužné lidi.
„S mlíčkem, pane?“
Že mlíčko nechci, zřejmě poznal podle mého výrazu, protože rychle odběhl do kuchyně.
Dveře kavárny se otevřely a dovnitř vstoupil statný čtyřicátník. Zastavil se hned za dveřmi a rozhlížel se.
Věděl jsem, že je to můj muž. Se zájmem jsem ho sledoval. Pomalu se vydal k mému stolu.
„Dobrý den. Posaďte se.“ řekl jsem tiše.
„Kafíčko pro pána. A vy si dáte?“ obrátil se číšník na příchozího a položil mé kafe na stůl s takovou razancí, až pár kapek vylétlo na bělostný ubrus.
„Velkou skotskou. Bez ledu.“
„Jedna skotská bez ledu. Hned to bude, pane.“
Počkal jsem, až číšník zmizí z doslechu a otočil se k příchozímu. „Pravidla znáte. Půjdeme rovnou k věci.“
„Víte, mám problém.“
Věděl jsem, že má problém. Jinak by nepotřeboval mé služby. Není jednoduché dostat se mezi mé klienty. Zcela pochopitelně je to pouze na doporučení. Nečekejte, že někdy uvidíte v novinách můj inzerát. Takže pokud ten muž sedí naproti mně, musí mít sakra velký problém.
„Mám problém s manželkou.“ Muž působil značně nervózním dojmem.
„Hlavně se uklidněte. Tvařte se, že jsme staří známí, kteří se baví třeba o fotbale.“
Opravdu jsem nestál o to, aby si nás někdo všiml.
„Vaše skotská, pane. Nedají si pánové dortík? Máme čerstvé rakvičky.“
Nebyl jsem si jistý, jestli je číšník tak snaživý, nebo tak hloupý. Měl jsem na jazyku poznámku o tom, že jednu rakvičku budu zřejmě brzy potřebovat, pokud okamžitě neodejde. Nechtěl jsem však, aby si mě zapamatoval. Být jeden z davu je hlavní pravidlo mé živnosti.
„Ne, děkujeme.“ Zdvořile jsem odmítl jeho nabídku.
„Takže – problém s manželkou?“ vrátil jsem se k obchodu.
Muž rozpačitě poposedl. Hodně lidí přivádí mé podnikání do rozpaků. Dokonce mi jednou jeden klient řekl, že jsem nájemný vrah. Není to pravda. Pouze řeším problémy. Pokud o mě někdo řekne, že jsem nájemný vrah, je to velký problém.
„Mám tedy vaší manželku zabít?“ šel jsem rovnou k věci. V branži jsem již pár let a zjistil jsem, že nemá cenu chodit kolem horké kaše.
Vypadalo to, že muž uteče. Skoro poskočil na židli.
„Takhle bych to neřekl.“ zašeptal.
Nemusel šeptat. Vybral jsem stůl, který byl stranou od ostatních, a navíc pod klimatizací, která svým hučením znemožňovala ostatním v kavárně, aby zaslechli náš hovor.
„Dobře. Jak byste to tedy řekl? Můžete mi definovat přesně, jak mám vyřešit váš problém?“
„No, …“ muž evidentně odmítal vyslovit slovo zabít.
Díky takovýmto lidem jsem měl práci.
„Takže?“ chtěl jsem, aby mi řekl, co po mě chce.
„No, potřebuji, aby jste … . Aby jste … . Mám problém s manželkou, no. Vyřešte problém naší rodiny. Jednou pro vždy.“
Radost z toho, jak mi to krásně vysvětlil, z něj přímo sršela.
Měl jsem rád, když klienti vyslovili to slovo. Zabít. Při jeho vyslovení si uvědomili, že se nejedná o srandu. Myslím, že pak lépe vnímali zodpovědnost, kterou na sebe berou tím, že si mě najímají. To oni byli vrazi svých blízkých, přátel, milenek a milenců. Já jsem byl pouze nástroj, který k tomu použili.
Měl jsem rád, když klient řekl – zabít. Věděl jsem ovšem, že v tomto případě se toho nedočkám.
„Tak dobře. Takže mám vyřešit problém vaší rodiny?“
„Ano.“ kýval hlavou.
Trochu mi připadal jako psík, který se kdysi dával za zadní okno auta a při jízdě donekonečna přikyvoval.
„Uvědomujete si závažnost vašeho rozhodnutí, pokud se dohodneme?“
„Ano, ano.“ nepřestával kývat hlavou.
Pak se zarazil a v očích jsem mu viděl neuvěřitelnou nenávist.
„Ať ta mrcha chcípne!“
Přišlo mi úsměvné, že se neodvážil říct, abych jeho ženu zabil, ale požadavek na její chcípnutí z něj vyletěl, jako rachejtle na silvestra.
„Mám jí tedy zabít?“ hrál jsem si s ním.
„Vyřešte problém v mé rodině, prosím.“
Nenávist byla ta tam a byl zde opět vyděšený klient.
„Ok. Tady je cena. Potřebuji fotky, seznam zvyků, kontaktů, telefonní čísla. Zaplatíte mi těsně před dokončením práce. Mé standardní podmínky.“
S těmito slovy jsem před něj posunul papírek, na kterém byla napsaná šestimístná cifra. V oboru jsem měl výbornou pověst, takže platby dopředu byl standard.
Letmo se podíval na cenu a z tašky vytáhl objemnou obálku.
„Tady jsou ty požadované věci. Fotky, a tak. S cenou nemám problém. Kdy myslíte, že jí tooo … .“
„Myslíte, kdy vyřeším váš problém?“ usmál jsem se.
„Přesně tak.“ opět rozkýval hlavu.
„Dejte mi čas. Nemá cenu něco uspěchat a zbytečně riskovat. Ozvu se vám.“
Vzal jsem obálku a mávl na číšníka.
Doma jsem v klidu studoval materiály, které mi muž předal. Z fotek se na mě dívala poměrně sympatická, asi pětatřicetiletá žena. Zaujala mě fotka na pláži, na které měla na klíně čtyřletého chlapce. Věděl jsem, že je to její syn. No, pomyslel jsem si, naštěstí, chlapče, ty nejsi problém rodiny. Pokud by byl, kontrakt bych nepřijal.
Jednou si mě chtěla najmout žena, která si našla nového milence. Překážkou byla ovšem její tříletá dcerka. Zakázku jsem z principu odmítl. Marně jsem té ženě tehdy vysvětloval, že tu práci nevezmu. Trvala na svém. Dokonce mi začala vyhrožovat, že mě udá. Co jsem tedy měl dělat? Bylo mi té malé opravdu líto. Každý rok o vánocích si na tu blonďatou holčičku vzpomenu a pošlu jí do sirotčince obrovskou panenku.
Nalil jsem si panáka dvanáctileté Bunnahabhain whisky a probíral se materiály o mém novém cíli. Hm, hm. Každé pondělí posilovna. Občas s kamarádkou do vinárny na druhém konci města. Ve čtvrtek večer kurz angličtiny.
Ta žena se mi líbila čím dál tím víc. Mám rád, když lidé mají režim a stálé zvyky. Pokud někdo chodí pravidelně například do kina, počkáte si na něj v průjezdu, a když jde okolo, podříznete ho, nebo umlátíte basebalovou pálkou. Fantazii se meze nekladou. V každém případě je to lepší, než se za ním honit od čerta k ďáblu a pak improvizovat.
Pár dalších dnů jsem strávil sledováním ženy. Zjistil jsem, že žije poměrně nudný život. Přes den byla doma se synem a její jediná zábava byla vinárna s kamarádkou a posilovna. Angličtinu jsem za zábavu nepovažoval. I když podle toho, s jakou radostí opouštěla dům, ona zřejmě ano.
Dny pomalu plynuly a já měl zpracovaný její časový plán. Nebylo to moc složité.
Zbývalo mi rozhodnout, jakým způsobem provedu finální řešení celého kontraktu. Mohl bych třeba vniknout k ní do domu a hodit to na lupiče, kterého překvapila. Jo, to by šlo. Její muž přijížděl domů pozdě v noci. Před půlnocí to nebylo. Jedenáctá by tedy byla ideální. Vzhledem k tomu, že chodila spát před desátou, neměl by nastat žádný problém. Takže mi zbývalo vyinkasovat peníze a dokončit práci.
„Promiňte mi to malé zpoždění. Dneska se snad všichni zbláznili a vyjeli autem.“
Muž se dostavil na domluvenou schůzku v parku o tři minuty později. Neměl jsem v plánu probírat s ním dopravní situaci ve městě. Zato jsem placený nebyl. Mlčel jsem.
Rozhlédl se kolem sebe a podal mi tlustou obálku, kterou jsem si beze slova strčil do tašky.„Nebudete to počítat?“
Nikdy jsem nepočítal peníze, které jsem přebíral. Za prvé by bylo pošetilé počítat v parku na cestičce 800 000 korun. A za druhé – věděl jsem, že mě neošidí. Kdysi se mě pokusil jeden maník ošidit a dal mi o sto tisíc míň. Zřejmě čekal, že to nechám být. Mýlil se. Všichni jeho známí si potom říkali, že tohle nečekali. Spíš čekali, že se oběsí jeho stará matka, která se zbláznila a dělala mu ze života peklo. Ale že ho umlátí neznámý bezdomovec cihlou, to byl pro ně šok. Chudák kluk. Měl prostě v životě smůlu.
„Kdy to provedete?“ zajímal se muž.
Podíval jsem se mu přímo do očí. Jeho zvědavost se změnila v strach, prudce se otočil a pospíchal pryč z parku. Mezi lidi, kde se cítil bezpečněji než v mé společnosti.
Po příjezdu domů jsem spočítal peníze. Sedělo to na korunu. Jak jinak. Takže zbývalo dokončit práci.
Nenápadně jsem se podíval na hodinky. Bylo půl desáté a v ložnici se zhaslo. Je přesná, pomyslel jsem si. Kolem mě přešel manželský pár. Nezavadili o mě pohledem. Co by také viděli na ušpiněném kořalovi, ze kterého táhl alkohol na deset metrů. Mám tyhle chvíle rád. Je to jako na lovu. Čekáte na vhodný okamžik, a pak rychle zaútočíte. Jako predátor. Kdo z vás může říct, že ho práce zcela naplňuje a uspokojuje?
Blížila se jedenáctá. Je čas. Zvedl jsem se a protáhl si ztuhlé svaly. Na konci ulice se objevilo auto a pomalu se blížilo. Znal jsem to auto. Bylo muže, který mě najal. Sakra, co dělá tak brzy doma? Zřejmě si myslel, že už je po všem. Chtěl jsem to odpískat a jít domů, ale něco mi říkalo, abych ještě počkal. Vůz zajel do garáže a já sledoval, jak se v domě rozsvítilo. Na chodbě, v obýváku, a nakonec v ložnici. Přesunul jsem se blíž k domu, abych měl přehled. Slyšel jsem mužský křik. Zcela zřetelně jsem slyšel, jak křičí: „kurvo jedna zkurvená!“ Mezitím křikem se občas ozvalo ženské zasténání. Rozsvítilo se v dětském pokoji. Slyšel jsem volání chlapce: „Maminko!“ A pak pláč. Zařinčelo sklo. Pláč chlapce ustal. Hysterický křik ženy prořízl ticho ulice. Ve vedlejším domě jsem zahlédl muže, jak zavírá okno. Bylo jasné, že se zde toto divadlo odehrává poměrně často.
Žena přestala křičet. V domě se rozhostilo ticho. Nastal čas něco udělat. Ty peníze jsem si musel zasloužit.
Otevřel dveře na první zaklepání. V očích se mu mihlo překvapení, které vystřídala radost.
„Pojďte dál. Jen pojďte.“
Vešel jsem do domu. Muž za mnou rychle zavřel. Na spánku měl naběhlou žílu a klepaly se mu ruce.
„Kde je?“ Víc jsem nepotřeboval vědět.
„Nahoře v ložnici.“ Kývl směrem ke schodišti. „Počkej, ty svině, teď něco zažiješ!“
Zařval a obličej se mu zkřivil křečovitým úsměvem.
Pomalu jsem vystupoval po mramorovém schodišti. Nebyl důvod pospíchat. Sousedi byli na křik zvyklí a jistě nevolali policii. Navíc byl v domě nyní klid. Museli si myslet, že je již po všem.
Šel jsem hodně pomalu. Opřel jsem se o pozlacené zábradlí a naklonil se přes něj. Dolů do haly to bylo nějakých pět metrů. Pěkný barák.
Popotáhl jsem si své kožené rukavice Aspinal of London a otočil se k muži, který stál vedle mě.
„Počkejte tady.“
Nečekal jsem na odpověď a vydal se směrem k ložnici. Z dětského pokoje se ozýval tichý pláč. Pro jistotu jsem zamkl dveře. Nechtěl jsem, aby prcek vyšel a uviděl mě při práci.
Opatrně jsem nahlédl do ložnice. Ležela na zemi vedle postele a nehýbala se. Sklonil jsem se nad ní. Vyndal jsem z pouzdra nůž a přiložil jí ho ke rtům. Čepel se orosila. Byla živá.
„Ta.. ta.. tak jak to vypadá?“
Stál opřený o zábradlí a třásl se jako rosol.
Usmál jsem se a položil mu ruku na rameno. Trhl sebou jako při úderu elektrickým proudem.
„Vypadá to dobře.“ řekl jsem tichým, klidným hlasem.
Nikdy se nedotýkám svých klientů. Pouze v jednom případě. Pokud ruším kontrakt.
„Vypadá to dobře.“ zopakoval jsem a vší silou do něj strčil.

„Je to opravdu hrozné, co se děje. Tady píšou, že známý podnikatel napadl svou rodinu. Ženě způsobil podlitiny a otřes mozku. Nyní je hospitalizovaná. Syn utrpěl naštěstí pouze šok. Podnikatel při následném pokusu o útěk přepadl přes zábradlí a zřítil se do pětimetrové hloubky. Pádem na podlahu haly utrpěl mnohočetná vnitřní zranění, na jejichž následky zemřel.“
Odložil jsem noviny a usmál se na elegantní, asi šedesátiletou ženu, která seděla naproti mně.
„Nechápu to. Svět je plný nesmyslného násilí.“ pokrčil jsem rameny.
Žena mlčela. Občas se plaše rozhlédla.
Zamíchal jsem si kapučíno, které mi přinesla půvabná servírka, a pohodlně se uvelebil v kavárenském křesle.
„Takže – jaký máte problém?“