Sám – Pavel Vot

Jsem mrtvý?
Nevím.
Těžko říct.
Jak to můžu vědět? Nikdy jsem to nezažil. Nemůžu tedy vědět, jestli jsem mrtvý, nebo ne, ale pokud by můj současný stav byl posmrtný, byl bych spokojený. Vydržel bych v něm žít do smrti.
Usmál jsem se. Pěkná blbost.
Sedím na skále vysoko nad mořem a sleduji západ slunce.
Nádherný pohled, který se mi nikdy neokouká.
Jasně si pamatuji můj údiv, když jsem ho spatřil poprvé.
Nepřemýšlel jsem, kde to jsem, bylo mi všechno jedno.
Pohled na rudý kotouč visící těsně nad obzorem mi prostě vyrazil dech.
Mlčky jsem sledoval harmonii modrého moře, cárů šedých mraků a sytě rudého kotouče.
Byl jsem ohromený tou nádherou, a vůbec mi nedocházela nelogičnost celé podívané.
Odhaduji, že zde na ostrově jsem asi měsíc, ale přesto většinu času sedím na útesu a zírám na nekonečný západ slunce.
Čas tady ztrácí smysl.
Jsem tedy mrtvý?
Cítím, že ne, ale přesto … .
Slunce stále visí nad obzorem a čeká, až mi dojde, co se to děje.
Nevím, kde jsem.
Nevím, kdo jsem.
Vím jedinou věc.
Jsem zde sám.
Sám.
Sleduji bílý dům stojící nedaleko.
Přísahal bych, že včera tam ještě nestál.
Pomalu se vydávám k dlážděnému chodníku, který se plazí zahradou mezi stromy a končí až u pootevřených červených dveří.
Pozoruji úhledné záhony na zahradě, rybíz u plotu a ovocné stromy připravené ke sklizni.
Z větve staré jabloně visí opuštěná dětská houpačka. Co mi to jenom připomíná?
Jsem zmatený.
Vedle dveří stojí starý béžový kočárek. Ten kočárek, … . Co to má být?
Slyším ženský pláč a prudce se otáčím.
Vidím pouze travnatý svah končící na útesu.
Jsem zde sám.
Obrátím se zpět ke dveřím a s otevřenou pusou zírám na zelené jízdní kolo. Na mé staré jízdní kolo.
Jako malý kluk jsem na něm sjížděl kopec u nás za domem. Za bílým domem.
Náhle mi to došlo.
Ta houpačka a kočárek!
Vstupuji do předsíně a cítím známou vůni.
Usmívám se.
Procházím krátkou chodbou a zahýbám do kuchyně.
Starý plynový sporák a na něm velký hrnec na vodu, na stole vyžehlený ubrus a tác s čerstvě upečenou bábovkou a klec na kanárka hned u vstupu do kuchyně. Někde by tady měl poletovat!
Mami! Chci zakřičet. Nejde to. Cítím, jak mi tuhnou nohy.
Něco se změnilo.
Vidím obývák a akvárium.
Chci se podívat, jestli jsou rybičky v pořádku, ale jsem v dětském pokoji, a na chodbě, a na zahradě.
Je to jako zrychlený film.
Celý můj život mi ubíhá před očima, škola a kamarádi. Tamhle za stromem jsme poprvé kouřili.
A zas ten pláč.
A hlasy.
Nerozumím, chce se mi křičet! Mluvte víc nahlas!
Ale není čas.
Vidím svojí první motorku a první rande.
A je tu ta bouřka, která nás kdysi vyhnala ven z parku.
Je zima. Sněží.
Vedro. První dovolená u moře.
Točí se mi hlava.
Už vím, kdo jsem.
Vzpomínám si na své děti a svou ženu.
Pláč.
Zase ten pláč!
Vše zalilo bílé mléko.
Co to je?
Z mléka vystupují nějaká světla. Zářivky na stropě!
Kde to jsem?
Nemůžu mluvit.
Trubice vedoucí z krku kamsi k přístrojům vedle mé hlavy mě nepříjemně dráždí.
Vše je opět rozmazané.
Cítím, jak mi někdo sahá na čelo.
Vidím stíny, které mě mlčky sledují.
Chci na ně zavolat!
Vyndejte tu trubku!
Vyndejte jí! Prosím!
Nemohu se pohnout.
Jsem vězněm ve svém těle.
A zas ten pláč.
Ženský hlas se na něco ptá.
Kdosi odpovídá.
Co je to za chlapa? Co to říká?
„Vím, že je to těžké, ale pochopte to. Je měsíc v kómatu.“
A zase hlas té ženy. Poznávám ho. Je to hlas mé ženy!
Chce se mi křičet radostí.
Co se děje?
Co to má žena říká, proč pláče?
Je podivné ticho.
Co je jinak?
Chybí mi hučení přístrojů. Jejich pípání a tikání.
Světla začínají slábnout.
A náhle mi došla slova mé ženy.
Pochopil jsem je těsně před tím, než jsem se propadl do černé tmy.
„Tak ho tedy odpojte.“