Takhle to být nemělo

Všiml jsem si ho hned, jak jsem minul trnkový keř. Seděl na lavičce jako hromádka neštěstí.
Procházel jsem jako každé poledne parkem. Byl to takový můj malý obřad. Po obědě, když jsem se vracel do kanceláře, bral jsem to zkratkou.
Výraz zkratka není až tak přesný.
Cesta přes park byla o něco delší, ale mnohem zajímavější.
Proč bych se měl koukat na šedé domy a uspěchané chodce?
Stařec sedící na oprýskané lavičce nedaleko starého dubu mě zaujal okamžitě.
Ošuntělý kabát zakrýval košili neurčité barvy a staré lněné kalhoty, ze kterých vykukovaly rozpadající se, kdysi hnědé, boty.
Podzimní vítr si pohrával s jeho dlouhými šedými vlasy, které chvílemi zcela zakrývaly sluncem osvětlenou vrásčitou tvář.
Seděl na lavičce a zdálo se, že spí.
Zastavil jsem se. Třeba potřebuje pomoct. Neměl bych zavolat doktora?
Pootočil mírně hlavu mým směrem a povzdechl si.
„Když dovolíte, ehm,“ nervózně jsem si odkašlal a posadil se na druhý konec lavičky.
Stařec mlčky zíral před sebe a zdálo se, že mě nevnímá.
Pak tichým hlasem pronesl: „Tohle ne. To jsem nechtěl.“
Nadechl jsem se, ale nevěděl jsem, co mám říct.
„Víte,“ pokračoval tichým, ale pevným hlasem, „snažil jsem se to udělat podle svého nejlepšího svědomí. Chtěl jsem, aby bylo vše dokonalé a bez chyby.“
„To máte těžké,“ uklidňoval jsem ho, „člověk se snaží a …“
„Co vy o tom víte?“ zvýšil hlas. „Člověk se snaží? O co se snaží? Vy se možná snažíte, ale co ostatní? Také se snaží?“
Nějak jsem ho nechápal. Nerozuměl jsem mu. Co se mi to snaží říct?
„Podívejte se kolem sebe,“ pokračoval, „samá nespravedlnost, násilí, ponižování, války.“
Rozhlédl jsem se po parku. Milenecký pár se vedl po cestičce, za pískovištěm mladá maminka napomínala svého syna.
Stromy se kývaly v rytmu teplého větru a na obzoru se formovaly tmavé mraky.
„Nechci se s vámi přít,“ usmál jsem se, „ale koukněte na tu krásu, na ty vzrostlé stromy, na ptáky v jejich korunách! Svět přeci není samá nespravedlnost a násilí.“
Stařec se zachvěl.
„Nerozumíte tomu. Nemůžete tomu rozumět!“
Došlo mi, že starý muž je podivín, nebo psychicky narušený jedinec. Je prostě naštvaný na lidstvo. Možná mu pošťák přinesl pozdě důchod, třeba neměli v obchodě jeho oblíbené stolní víno, kdo ví.
Zakroutil hlavou a těžce se zvedl z lavičky. „Takhle to nemělo být. To jsem nechtěl. Musím to napravit. Ne, takhle to být nemělo.“
Šoural se pryč ode mě a cosi stále mumlal.
Vstal jsem a vyrazil směrem ke kanceláři.
Tmavé mraky dávaly tušit, že za chvíli bude pořádná průtrž.
Ale nedalo mi to. Otočil jsem se a rychlým krokem vyrazil za starcem.
Zaslechl mé kroky a zastavil se.
„Opravdu jsem to takhle nechtěl,“ pravil zlomeným hlasem.
Pomalu se otočil.
Stál přede mnou, sklopený zrak, po tvářích mu tekly slzy.
Obloha zčernala blížící se bouří. Zmoknu, napadlo mě. Kvůli starému bláznovi zmoknu.
Dostal jsem vztek a vybuchl: „Panebože, co to furt …“
Polkl jsem naprázdno.
Až nyní, když jsem stál těsně u něj, mohl jsem vidět vrásky staré snad tisíc let a oči, ve kterých se odrážela celá moudrost světa.
„Takhle to být nemělo. Napravím to.“
První blesk rozzářil černé nebe.