Eva stála na začátku dlouhé ulice. Byl úplněk a studené světlo měsíce osvětlovalo ponurou scenérii. Zbytky mlhy se líně převalovaly mezi domy a chvílemi se zdálo, že ji obkličují a chtějí pohltit. Podívala se na dům po své levé ruce, aby se přesvědčila, ve které ulici se nachází. Místo cedule však spatřila pouze prázdné místo; světlý flek na tmavé stěně se vysmíval její neznalosti a bezmoci.
Pohlédla zpět před sebe. Tři popelnice se k sobě v dálce tiskly jako nedočkaví milenci a první z nich, ta natočená směrem k ní, měla otevřené víko a šklebila se na ni v hladovém očekávání. Otřásla se. Snad chladem, který jí zalezl za límec poryvem větru, jenž odfoukl poslední zbytek mlhy, snad hloupým nápadem s popelnicí.
Věděla, že musí jít dopředu. Pomalu vykročila vpřed. Minula lampu, na kterou kdosi nakreslil černou barvou velikou šestku, což mělo možná znamenat, že je to šestá lampa v ulici a pokračovala dál, kolem opuštěného krámu.
Eva dávala pozor, kam šlape, protože na sebe nechtěla upozornit zbytečným hlukem. Na poslední chvíli se vyhnula suché větvičce, která by při zlomení vydala zvuk, jako když prásknete bičem. Byla to slabá větvička, jejíž zvuk by připomněl spíše silnější elektrický výboj, ale nechtěla ani to. Chtěla tiše proklouznout touto nepřátelskou ulicí.
Opuštěný krám měla za sebou a nyní šla kolem staré zahrady. Stromy za polorozpadlým plotem se kroutily jako v agónii a vrhaly zlověstné stíny na všechny strany. Zastavila se a zatajila dech. Zdálo se jí, že něco slyší. Kroky, snad také sípavý dech. Měla pocit, že jí někdo pozoruje a téměř cítila v zádech pronikavý pohled. Rychle se otočila. Nepříjemný pocit byl pryč. Nikoho neviděla, ale přesto chtěla být co nejdříve pryč.
Ze zahrady vyšla velká černá kočka a pomalu šla přes silnici. Šla rozvážně a velice pomalu. Trvalo několik vteřin, než zvedla nohu a pak ji položila a dalších pár vteřin než zvedla druhou; potom otočila hlavu směrem k Evě a sírově žluté panenky se na okamžik rozšířily. Eva stála bez hnutí. Kočka prskla a rozeběhla se zpět do zahrady.
Opět měla pocit, že ji někdo sleduje. Stála a snažila se zachytit sebemenší zvuk.
„ Lup!“ znělo to jako silnější elektrický výboj. Hned si vzpomněla na suchou větvičku a bleskurychle se otočila. Asi musel běžet, aby byl u ní tak rychle. Přeci jenom byla již od větve asi patnáct metrů daleko. Tvář mu zakrývala papírová maska Mikuláše, kterou koupíte v každém papírnictví za třicet korun. To, co jí nejvíce šokovalo, byl dlouhý kuchyňský nůž, jehož čepel se výhružně leskla, a který měl nyní Mikuláš vysoko nad hlavou v hrozivém nápřahu.
Byl to reflex; zoufalá snaha o záchranu života, při které dala Eva ruce před sebe. Snad v naději, že zachytí nůž, který se dal do pohybu a směřoval přímo na její hruď.
První rána ji zasáhla do rukou. Přeťala jí šlachy na levém zápěstí a rozřízla pravou ruku v délce asi třiceti centimetrů. Eva cítila horkou krev, jež se jí hrnula z otevřené rány a tekla na zem, kde vytvářela temné cákance.
Druhá rána snadno prošla skrz hnědou koženou bundu. Jako máslem pronikal nůž přes kůži a měkké tkáně; propíchl pravý plicní lalok a nebýt toho, že střenka zabránila jeho dalšímu postupu, vylezl by na druhé straně těla.
Další rána a další. Šestá se zarazila o žebro.
Eva cítila, jak se jí podlamují nohy. Snažila se nadechnout a z úst jí vytryskl pramínek krve. Zhroutila se na zem. Klečela na kolenou a pak se snažila odplazit do bezpečného stínu zahrady, zanechávajíc za sebou krvavou stopu.
Nad ní stál zeširoka rozkročený Mikuláš a sledoval její utrpení. Bylo vidět, že si tuto chvíli vychutnává. Potom se naklonil a chytil její vlasy. Zvrátil jí hlavu dozadu a Eva ucítila chladnou čepel na krku. Nejprve chladnou čepel a poté horko, které se linulo z hluboké rány. Asi dvaceticentimetrový řez jí nedával nejmenší šanci na přežití. Podívala se vyhasínajícíma očima za Mikulášem, který nevzrušeně odcházel. Viděla jeho široká záda a dlouhé nohy. Ještě stačila zahlédnout černou čepici s křiklavě rudým nápisem Rallye, kterou si vyndal z kapsy a nasadil na hlavu. Pak se propadla do černé tmy.
S trhnutím se probudila.
„Paní jste v pořádku?“
Eva se podívala na průvodčího, který se nad ní nakláněl s obavou v očích.
„Nic mi není. Děkuji. Jen jsem měla ošklivý sen,“ pravila a usmála se na něj.
Průvodčí pokračoval na své noční obchůzce vlakem a už se těšil, až přijedou na konečnou a půjde si lehnout. Neměl rád tyto noční spoje, kde mnohokrát narazil na různé podivné existence a opilce.
Přitáhla si límec bundy k tváři a zadívala se z okénka, kde se míhaly světla pouličního osvětlení města, jímž právě projížděli. Vracela se z návštěvy od matky, která jí nabízela nocleh, avšak Eva trvala na svém. Chtěla být doma a v klidu se vyspat; těšila se na svého manžela a mrzelo ji, že nechtěl jet taky. Začínala pomalu litovat, že nabídku nepřijala. Byl to sice pouze sen, ale natolik živý, že při pouhé vzpomínce na něj jí běhal mráz po zádech.
Prohlížela si nenápadně cestující, kterých touto dobou mnoho necestovalo. Bylo jich asi deset a žádný z nich nevypadal agresivně, nicméně nepříjemný pocit ze snu v ní stále přetrvával. Zahlédla hubeného mladíka, jenž stál v uličce vagónu hned za dveřmi a pokradmu ji sledoval. A pak zde byl asi čtyřicetiletý muž, který koukal z okna. Měl tik v oku a vůbec se Evě nelíbil. Snad pro ten tik nebo kvůli ošuntělému oblečení si všimla, že poklepává nohou a neustále si mne ruce.
Raději odvrátila pozornost zpět k okénku. Chvíli pozorovala tmu za oknem, kterou občas prořízlo světlo osamělého domku.
Odraz v okně jí prozradil, že tlustý muž, který seděl přes uličku, se již probudil a zvědavě si Evu prohlížel. Měřil si ji od hlavy k patě a občas si olízl rty.
Rychle vstala. Blížila se její stanice a chtěla být pryč z tohoto vagónu. Všechno zde na ni padalo.
Vlak se skřípěním zastavil a Eva vystoupila na perón. Výpravčí stojící kousek od ní, právě zvedal ruku s plácačkou, aby mohl vlak pokračovat ve své noční jízdě. Evu napadlo, že drží plácačku podobně, jako držel Mikuláš nůž. Přešla přes koleje k nádražní budově a minula milenecký pár, který opřený o trafiku rozehrával milostnou předehru.
Zapálila si cigaretu. Chtěla již několikrát přestat kouřit, ovšem dnes nad přáním ukončit ošklivý zlozvyk nepřemýšlela. Potřebovala se uklidnit.
Sen se jí stále motal v hlavě. Mívala i dříve živé sny, ovšem ty nebyly brutální a nikdy se nestalo, že by viděla sebe v ohrožení života. Jednou se jí zdálo, že našla peněženku a v ní bylo deset tisíc korun. Musela se usmát, když si vzpomněla, jak druhý den nemohl manžel najít obálku s penězi a ona ji hned objevila. Viděla ve snu, kde ji hledat a tak šla najisto. Nechápala to, ale bylo vzrušující, když se Evě zdál sen a ona pak čekala, v jaké podobě prožije něco podobného. Nedalo se říci, že by to bylo pravidlem, ovšem párkrát se jí něco podobného stalo a Eva v žádném případě nechtěla brát sen s Mikulášem na lehkou váhu.
Vyšla z nádraží a zamířila domů. Měla to ještě asi deset minut pěšky a nikdy jí to nevadilo, dnes tomu bylo jinak.
Zahnula kolem parku, minula pošťáka v čepici na stranu. Otočila se za ním a dlouho sledovala jeho nejistý krok. Škoda, že nejde jejím směrem. Dala by se s ním do řeči a cesta by hned lépe utíkala. Důvěřovala uniformám, a i když byla pouze pošťácká, vzbuzovala v ní pocit bezpečí.
Za parkem přešla přes hlavní ulici. Musela počkat, až přejede luxusní limuzína, jejíž řidič zpomalil, jen jí spatřil a krokem Evu míjel. Viděla jeho upřený zrak a zdálo se, že kýve na pozdrav, ale neznala jej, tak neodpověděla a pokračovala dál do staré zástavby města. Musela projít touto nepřívětivou čtvrtí, aby se dostala do vilové, kde nedávno dostavěli s manželem svůj nový dům. Už se viděla v jeho náruči a v teplém dosahu krbu, kde zcela jistě zatopil.
Obešla sochu neznámého básníka a ocitla se na začátku dlouhé ulice.
Zarazila se. Něco se jí nezdálo. Podívala se na dům po své levé ruce, aby se přesvědčila, ve které ulici se nachází. Místo cedule však spatřila pouze prázdné místo. Polkla naprázdno. Bylo to přesně jako ve snu.
Tři popelnice se k sobě v dálce tiskly jako nedočkaví milenci a první z nich, ta natočená směrem k ní, měla otevřené víko a šklebila se v hladovém očekávání.
To nemůže být přeci pravda! Eva se zhluboka nadýchla a potlačila slzy, které se jí začaly hrnout do očí.
Bála se podívat na lampu, kterou právě míjela, ale pokud by se podívala, viděla by velikou černou šestku.
Pomalu šla dál. Ani se nemusela koukat pod nohy, suchá větvička byla přesně tam, kde ji očekávala. Měla nutkání zvednout ji, změnit něco na této realitě, kterou již jednou zažila, byť pouze ve snu. Ale všechny její sny se nevyplnily! Uklidňovala se, postupujíc vpřed ke staré zahradě.
Zastavila se a čekala na příchod černého kocoura. Nedýchala napětím, stála a čekala. Jednu minutu, dvě minuty. Kocour nikde. Setřela slzu, která jí stékala po pravé tváři a zvedla nohu, aby pokračovala v chůzi do bezpečí svého domova.
„Lup!“ znělo to jako silnější elektrický výboj. Suchá větvička! Nemohla se pohnout. Nohy jí ztuhly, v ústech vyschlo, takže nemohla ani křičet o pomoc, navíc by ji stejně nikdo v této opuštěné ulici neslyšel.
Slyšela kroky, které se přibližovaly; použila poslední zbytek sil a otočila se.
„Evo! Čekal jsem na tebe na nádraží, ale asi jsme se minuli.“
Nevěřícně koukala na svého muže, neschopná cokoliv říci, ochrnutá hrůzou vyplývající ze strašného snu.
„Mirku, já, já,“ nenacházela slova a padla mu do náručí. Objala ho a přitiskla se k němu.
„Pojď! Moc se těším domů,“ vzala ho za ruku, otočila se směrem k domovu a zůstala stát jako opařená.
Viděla velkou černou kočku, která šla přes silnici. Šla rozvážně a velice pomalu. Trvalo několik vteřin, než zvedla nohu a pak ji položila a dalších pár vteřin než zvedla druhou; potom otočila hlavu směrem k Evě a Mirkovi; sírově žluté panenky se na okamžik rozšířily, pak prskla a rozeběhla se zpět do zahrady.
Eva se otočila na Mirka, aby mu pověděla o tom hrozném snu. Chtěla mu všechno povědět, jaké to bylo u matky a jak jela vlakem, kde se jí zdál hrozný sen i o tom, jak se pak bála, když šla sama domů. Místo toho však stála a mlčky sledovala svého muže. Až nyní si všimla černé kšiltovky, kterou měl nasazenou na hlavě. Černé kšiltovky s křiklavě rudým nápisem Rallye.
Ruce už před sebe dát nestačila.