„Tak jdeme na to?“ zadíval jsem se tázavě na Petra.
„Jasně, že váháš!“
Slunce se schovalo za mrak a přestalo dotírat svými ostrými paprsky. Vítr lehce čechral koruny stromů, které majestátně střežily klid vysokých skal. Ideální počasí pro výstup, ke kterému jsme se chystali. Nebyla to až tak těžká stěna, ale pod vrcholem se nacházel jeden převis, který jde zdolat pouze ve dvou a musíte mít opravdu hodně zkušeností, abyste se nezřítili z výšky60 metrů.
Zkontroloval jsem si upevnění postroje, zámek karabiny, skoby a ohnul jsem se pro lano, které leželo na zemi před mýma nohama. Přehodil jsem si ho přes rameno a udělal krok ke skále. Pak jsem se zarazil a ohnul, abych si utáhnul levou botu. Stal se z toho již takový obřad. Pokaždé, když jsem lezl na nějakou stěnu, musel jsem si utáhnout levou botu. Byl to pozůstatek z cesty do And, kdy se mi rozvázala tkanička a následně mi bota uletěla. Nerad na to vzpomínám, protože jsem pak musel lézt přes sto metrů bez jedné boty a navíc v šíleném počasí.
„Petře, lezu první!“ mrknul jsem na kamaráda. Měl jsem mnohem víc zkušeností, a proto bylo logické, že polezu první, i když to pro něj znamenalo, že svěřuje svůj život do mých rukou.
Petr mi však bezmezně věřil. Byl to můj nejlepší kamarád, se kterým jsme toho prožili opravdu mnoho. Byl jako můj bratr, i když o pět let mladší a musím přiznat, že i hezčí. Byl to prostě kamarád do nepohody a já byl přesvědčený, že nás nikdy nic nerozdělí.
Myslel jsem si to do té doby, než jsem přišel na to, že je milenec mé ženy.
Dlouho jsem měl pouze podezření, že Kamila někoho má, ale později jsem to věděl jistě, ovšem netušil jsem, kdo to může být. Týdny pátrání a hledání, než jsem na to přišel, byly peklem. Žárlivost mě ničila a sžírala. Spalovala mi duši a zakalovala myšlení. Na nic jsem se nemohl soustředit, nemohl jsem spát, jíst, prostě nic.
Před týdnem se stalo to, co mi dalo jistotu, že jde o Petra. Viděl jsem Kamilu, jak vystupovala z Petrova vozu a volala na něj – ahoj, miláčku, budeš mi chybět. Byl to pro mě šok. Petrovo tmavé audi se nedalo přehlédnout a vím, že jiné ani podobné nikdo v okolí nemá. Navíc, jsem zahlédl i čísla na značce, když odjížděl. Nemohl mě vidět. Schoval jsem se za keř, který roste hned vedle domu. Nikdy bych nevěřil, že právě on. V první chvíli jsem chtěl skoncovat se životem, ale pokud prožijete tolik krizových situací jako já, tak se vám nechce dobrovolně odcházet. Měl jsem Petra opravdu upřímně rád, ale nemohl jsem takto dál žít. To prostě nešlo. Jeden z nás dvou musí zemřít a já rozhodně chci prožít ještě spoustu krásného na tomto světě.
Dlouho jsem nemusel vymýšlet, jak to udělat. Jsem zkušený horolezec a navíc mnohem lepší než Petr.
A tak dnes spolu stojíme pod Dračí skálou. On jako nic netušící horolezec a já jako soudce a kat zároveň.
„Beru, můžeš!“
Petr leze za mnou. Začátek je jednoduchý a nedělá mu problémy. Ty se dostaví až od čtyřiceti metrů. A ten poslední přijde v šedesáti metrové výšce.
Zdoláváme další metry. Chci dát Petrovi ještě šanci. Pokud se přizná, možná to spolu zapijeme a bude všechno zase pořádku. Víc mě na tom všem mrzí ten pocit zrady a neupřímnost, než nevěra mé ženy.
Mám ve své paměti jak mi před čtyřmi roky zachránil život, když jsem si v Tatrách zlomil nohu a on mě na zádech nesl pět kilometrů po pás ve sněhu. Proč zrovna on?
„Pozor Petře, je tu výčnělek, který moc nevydrží!“
„Jo, jo. Díky kamaráde!“
„Co říkáš na ten nový účes, který má nyní Kamila?“
Moje žena vůbec poslední dobou prodělala spoustu změn. Od nového účesu, přes změnu stylu oblékání, až po večerní návštěvy divadel s přítelkyněmi, ale o těch jsem věděl své.
„Já ti ani nevím. Kamilu jsem viděl naposledy na vánočním večírku.Můžeš, jistím!“
Opatrně stoupám výš. Mám tmu před očima a jen těžko se soustředím na výstup. Nesnáším lež, a proto mě slova Petra těžce zraňovala.
Udělal jsem chybu, noha mi sklouzla a snad zázrakem jsem se na poslední chvíli zachytil a opět získal stabilitu.
„Copak, starouši? Nejsi ve formě?“ směje se mi Petr. Jistil můj postup a mnoho nechybělo a byl jsem mu opět vděčný za svůj život. Byla by to krutá ironie osudu.
„Dobrý! Jdeme dál. Bude převis, tak pozor!“
Lezeme dál a já cítím pouze vztek, který mi zatemnil mysl a nyní řídil mé jednání.
Úspěšně jsem zdolal převis. Trvalo mi to sice asi patnáct minut, ale s mými zkušenostmi to nebyl zas až takový problém. Zdržel jsem se u jedné skoby, kdy jsem jí kryt převisem pracně uvolňoval.
„Tak polez Petře. Je to procházka růžovým sadem!“
Asi deset metrů pode mnou se ozvalo nervózní zachechtání. Začínám přitahovat jistící lano. Petr se pomalu blíží k uvolněné skobě. Ještě asi dva metry a bude u ní. Rozhlížím se po krajině, jestli není na blízku nežádoucí svědek, ovšem na druhou stranu bych ho možná přivítal, protože by zespodu stejně nic nemohl spatřit. Nehoda, která se za chvilku přihodí se prostě stát může. Chvíli se bude mluvit o mé nezodpovědnosti a Petrově nezkušenosti. Ale to snesu. Stojí mi to za to a hlavně se těším na výraz Kamily, až jí sdělím tu tragickou novinu.
Petr se dostal k uvolněné skobě.
„Ta skoba je pěkně vykloktaná. To nevydrží. Jdu zpátky!“
„Sakra, Petře, ty srabe!“ hecuji ho. Nepotřebuji, aby se vrátil. Nesmí se vrátit dolů.
„Tak polez, jistím!“ lehce jsem zatahal za lano.
Naklonil jsem se, abych na něj lépe viděl. Chtěl jsem vidět jeho konec, který, jak jsem očekával, mě naplní uspokojením.
Zahákl se do uvolněné skoby a pustil jednou rukou, aby se přehoupl na další výklenek a dostal se tak do výchozí pozice pro překonání převisu. Slyšel jsem jeho zaklení, když povolila skoba a on se začal ztrácet rovnováhu. Viděl jsem jeho pohled, ve kterém bylo vidět naději, kterou ve mně vkládal. Pustil jsem jistící lano a sledoval údiv Petra. Řítil se za šíleného řevu do šedesátimetrové hloubky. Zdálo se mi, že slyším prasknutí páteře o kámen, ale to byl spíš pouze dojem.
Slanil jsem rychle dolů a s uspokojením i trochu smutkem sledoval Petra, který ležel na zemi přede mnou. Levá noha nepřirozeně ohnutá v koleni a pravá zcela zjevně zlomená v kyčli. Z pravého ucha mu vytékala tmavě rudá kaše.
Náhle mě vyrušil zvuk motoru. Rychle jsem se otočil. Vůz prudce zabrzdil a z něj vyskočil Radek.
„Proboha, co se stalo? To je vůl. Ježíši, to je vůl. A ty taky. Proč jsi ho sem bral? Co se stalo?“
„Radku, je mi to líto, nezvládnul to, povolila skoba. Hrozný neštěstí.“ Hledám slova, dělám nešťastného a snažím s uronit slzu.
Radek se posadil těžce na zem.
„To je hrozný. Ani jsem mu nestihl poděkovat, že mi půjčil na čtrnáct dní auto.
Zhroutil jsem se do trávy a slzy mi tekly proudem po tvářích.