Iveta nevěřícně kroutila hlavou. Nemohla pochopit jeho logiku a byla opravdu rozzlobená.
„Ivetko, nezlob se, prosím!“ škemral a prosebně k ní vzhlížel. Iveta byla však rozhodnutá, že se jen tak nedá. Tentokrát ne. Měli jít den před tím na slavnostní otevření zrekonstruovaného divadla a on opět nemohl.
„Víš, Ludvíku, já už toho mám opravdu dost. Nejsem nějaká hej nebo počkej a nemám to zapotřebí. Jednáš se mnou, jako s kusem hadru! Jestli si myslíš, že když je mi26 atobě 50, tak si musím nechat všechno líbit, tak to tedy ne!!!“ zlostně po něm vrhla pohledem.
Ludvík sklopil zrak, jako malý kluk, kterého přistihli, jak krade třešně.
„Ivetko, já vím, že jsem ti to slíbil, ale …“
„Zase výmluvy? Pořád jenom výmluvy! Ne, ne! Končím s tebou!“ přerušila ho rázně Iveta a popotáhla si cípy saka kostýmu, takže její pevné trojky ještě více vynikly. Věděla, co na něj platí. Už se pomalu přestávala zlobit, ale nechtěla mu to dělat moc jednoduché. Milovala ten pocit jeho podřízenosti a ráda cítila, jak jej má ve své moci.
„Víš, Ludvíku, asi půjdu dneska na večeři s Dvořákem, takže se mnou večer nemusíš počítat a můžeš klidně pracovat.“
„Ne, s Dvořákem ne!!!“ zaúpěl Ludvík a padl na kolena. Znal Dvořáka a věděl, že nenechá žádnou sukni na pokoji. Takovou hanbu by nepřežil. Jeho Ivetka a Dvořák spolu na večeři.
Iveta se posadila na kraj stolu a popotáhla si sukni, která končila kousek nad koleny tak, aby mohl obdivovat její opálená stehna.
„Končím s tebou! Nemá to smysl!“ rozhodla se rázně.
Ludvík po kolenou dolezl až k jejím nohám a objal je.
„Ivetko, lásko, prosím. Dej mi ještě šanci. Polepším se, slibuji!“ objal jí nohy a líbal její hladká lýtka.
Iveta se vzdorovitě dívala z okna a s radostí zjišťovala, že má stále navrch. Měla ho svým způsobem ráda. I když byl o tolik starší a o jeho postavě byste rozhodně neřekli, že je sportovní. Měl na svých padesát let kulaté bříško a pleš mu zdobila dobrácký obličej. Tuctový muž, za kterým byste se asi neotočili na ulici, ale měl své kouzlo. Byl roztomilý, když škemral o odpuštění.
Iveta vytrhla pravou nohu z jeho sevření a opřela mu chodidlo o rameno. Podpatek lodičky se mu zaryl pod klíční kost, ale ani nehlesl a sledoval ji, co bude následovat.
„Tak se koukni, chlapečku!“ pravila Iveta a Ludvík ani nedutal. „Dám ti ještě jednu šanci, ale opravdu poslední. Musíš být však můj hodný chlapeček. Je to jasné???“ zvýšila hlas.
„Ano, ano!!!“ šeptal a líbal ji na nártu.
„Tak fajn. Jdu vedle, tak tu nezlob!“ usmála se na něj a odstrčila jej, až se s heknutím svalil na záda. Potom se postavila, upravila si kostýmek a rázně, aniž se na Ludvíka podívala, zamířila k polstrovaným dveřím a vešla do vedlejší místnosti zrovna ve chvíli, když zazvonil telefon.
Zvedla sluchátko a chvíli pozorně poslouchala.
Pak pravila: „Ale jistě, pan generální ředitel je u sebe. Spojím vás!“