Motto: Každý má svého anděla. Anděla, se kterým se dříve nebo později setká. Bože, dej ať toho svého potkám za hodně dlouho.
Spěchat se nemá. Obzvlášť pokud jdete přes silnici. Ale vyprávějte to člověku, který chvátá na důležitou obchodní schůzku. Slunce jako by se vysmívalo všem předpovědím, které jasně říkaly něco o dešti a zatažené obloze. Vysmívalo se a nemilosrdně pálilo svými paprsky vše, co se jim dostalo na dosah. Ten muž chvátal nejen kvůli oné již zmiňované schůzce, ale hnala ho vpřed i představa klimatizované kanceláře a sklenice vychlazené vody.
Toho auta si opravdu nevšiml. Jednak přecházel silnici za autobusem a navíc byl notně zabrán do svých pracovních problémů. Rozhodně nepatřil mezi hazardéry, kteří skákají před vozidla, aby na poslední chvíli uskočili a pak si významně klepali na čelo. Z jeho problémů ho probral až řev klaksonu, který se prodíral do morku kostí a skřípění brzd.
Řidič vozu se určitě pořádně lekl a zřejmě i kroutil hlavou nad artistickým výkonem, který muž vzápětí předvedl. Obrovský skok by mu záviděl i kdejaký vrcholový sportovec, ale on neměl čas na další uvažování, protože spatřil anděla.
Alespoň si to myslel. Na první pohled ho zaujala něčím zvláštním. Něčím, co se nedá popsat. Vyzařoval z ní jakýsi chlad i něha zároveň. S jejími dlouhými vlasy si pohrával líně teplý vánek a velkýma modrýma očima si ho dlouze a tázavě prohlížela. V tu chvíli necítil žár letního slunka, ale vnímal pouze tu sílu, která z ní vystupovala.
Musel to být anděl. Věděl to. Neměla sice svatozář, ani bílé roucho. Vlastně si vůbec nevšiml, co měla na sobě. Viděl pouze ty krásné velké oči. Bělostná tvář a modré oči. Nedalo se z nich vyčíst co si o něm myslí. Pouze jakási nejasná otázka. Za jiných okolností by se zřejmě okamžitě vytasil s pozváním na sklenku něčeho dobrého, tentokrát to však nešlo. Stál a mlčky sledoval to zjevení.
Čas se zastavil. Neslyšel ruch okolo, nevnímal nic. Pouze ty velké modré oči, které se vpíjely do jeho. V životě neviděl krásnější stvoření.
Nyní jako by zahlédl náznak slz. Ne, to byl zřejmě pouze záblesk v těch mlčících modrých tůních. A teď to vidí zřetelně. Jedna slza vyklouzla z oka a jakoby se s ním nemohla rozloučit pomalu, velice pomalu klouzala po bělostné tváři.
Vzpomněl si, jak jako malý kluk upadl a brečel nad rozbitým kolenem. Slzy se mu koulely po tváři jako hrachy a máma na něj volala, že se mu to do svatby zahojí. Proč ho teď napadají takovéto myšlenky? Je to zvláštní, ta dívka a její pláč mu jakoby cosi připomínají.
Další slza se jí objevila na tváři. Hlavou se řítí vzpomínky jedna za druhou. Celý jeho život poskládaný do bláznivé, ztřeštěné a nepovedené skládačky. Ale to asi není podstatné. Nyní sleduje anděla, jehož krásná tvář je skrápěna slzami. Další slza a za ní další.
Chtělo se mu volat: „Anděli, neplač! Proboha jenom neplač, vždyť se nic nestalo!“ Chtěl se jí vrhnout k nohám a prosit za odpuštění, jestli jí snad něčím vylekal. Nedokázal však ze sebe vydat ani hlásku. Nemohl se ani pohnout. Pouze mlčky sledoval tu krásnou smutnou tvář.
Dívka pomalu vztáhla ruce a i přes slzy, které jí stékaly po obličeji zašeptala pevným hlasem: „Pojď, již je čas“.
V tu mu chvíli došlo, že skok před autem se nepovedl.
Epilog: Každý má svého anděla. Anděla, se kterým se dříve nebo později setká. Bože, dej ať ten můj nečeká za dalším rohem.